Za život Spiroska jsem dostala nespočet dotazů a zpráv od maminek, které jdou s dítětem poprvé do nemocnice U Sv. Anny na plastiku. Jo a já se bála taky…bála jsem se strašně. Jaký to tam bude? Jaký tam bude personál? Jak to celé bude probíhat? Než jsem se tam poprvé dostala mi v hlavě lítalo spousta otázek tohohle typu. No, kdybych v té době věděla, co vím teď… Neměla bych obavy ani co za nehet se vejde. A proto bych vám všem, které to teprve čeká, svoji zkušenost chtěla předat nebo alespoň dodat trochu odvahy.

Znáte ten pocit, kdy jedete do místa, které neznáte a potom se stane součástí vás? Místo, na které jste pak tak napojeni, že víte, že tam zkrátka patříte? Tak to se stalo přesně mně na KPCH FN U Sv. Anny. Zní to jako klišé, ale ono to tak skutečně je. Tímhle ‚dopisem‘, který patří vám všem, které to teprve čeká, bych chtěla zároveň veřejně poděkovat všem, se kterými jsme se tam potkali a které budu níže jmenovat.

První člověk, se kterým jsme se setkali, byla paní doktorka Karla Crhová. Jako rána z čistého nebe pro mě byla ta dávka pozitivity, když se otevřely dveře a v nich stála drobná blondýnka s úsměvem na rtech podávajíc mi ruku s otázkou, jak se nám daří, jaká byla cesta a zda je všechno v pořádku. Už v prvním momentu jsem dostala svoji první injekci totální empatie a pozitivity. Spirosek po chvíli pochopil, že podává ruku nejen lékařce, ale hlavně kamarádovi, který ho povede celou hospitalizací za ruku a bude ho přidržovat při každém zaváhání. Člověk, který má v sobě nevídanou dávku empatie a napojí se na dítě tak, jako málokdo. Při operaci byla neuvěřitelnou oporou i mně jako matce, když mi dávala průběžně vědět, jak se operace vyvíjí a hned po operaci za mnou utíkala, že mi Spiroska za chvilku přivezou. No a když mi Spiroska přivezli, každou půlhodinku se přišla podívat, zda je vše v pořádku, zda vše jde jak má. Tohle je první věc, kterou bych chtěla vypíchnout. Mě osobně překvapilo, že paní doktorka se nepřijde podívat za směnu dvakrát – ne, ona se přijde podívat 4x, aby se skutečně ujistila, že je všechno v pořádku. Profesionál každým coulem a dle mého názoru člověk pro tuhle profesi zrozený.

A teď k tomu hlavnímu. K tomu, který ten příběh píše svýma vlastníma rukama a tvoří ho. Pan primář Výška. Já jsem skromnějšího člověka asi ještě nepotkala. Pamatuju si chvíle, kdy jsem ho mučila svými nekonečnými otázkami a on na všechny do jedné odpovídal a odpovídal… Každý jiný už by nervózně přešlapoval a cukal by mu koutek. On ne, do poslední otázky vysvětloval a vysvětloval, a protože já ve stresu, v tu chvíli pomaleji chápající (  ) jsem mu stále pokládala tu samou otázku už asi po páté, jen jinak formulovanou – vzal tedy papír a dokonce mi to i namaloval. Co a jak se v té pusince děje. Jeho trpělivost byla nekonečná. Jak se mnou, tak i se Spiroskem, který mu strachy hned při příchodu oznámil, že se mu tam nelíbí a že jde pryč. Pan primář, na Spiroska již připraven, mu hned dal obrázek, pochválil mu kočičku, kterou s sebou taháme všude a bylo po strachu. Dneska jsou kamarádi. Spirosek na otázku, zda panu doktorovi ukáže pusinku bez váhání odpovídá že ano, protože pan doktor je hodný a má pro něj vždycky nějaký obrázek. Nicméně ta hlavní věc jsou jeho zlaté ruce…Spirosek měl rozštěp patra vážně široký a teď po operaci, když tady v Řecku přijdeme k lékaři a řekneme, že se narodil s rozštěpem i patra, lékař se na to podívá, pak se podívá zpátky na mě a s vytřeštěnýma očima se okamžitě ptá kdo mu patro operoval? Že takhle nádherně operovaný patro ještě v životě neviděl. No ano, Spirosek krásně mluví, Spirosek nasaje bez problému ať už brčkem nebo laheví s membránou. Na panu primáři si vážím i faktu, že není jeden z těch, co zbytečně riskují. Po poslední operaci – korekci nosu – bylo potřeba vytáhnout stehy. A protože mám doma pytel plný blech a ne malého chlapečka (  ), tak vytažení stehů při vědomí je skoro nemožné. Spiroska si tedy na chvilku uspal, aby měl skutečně jistotu, že to klapne přesně jak má. Perfekcionista do posledního puntíku, profesionál opět každým coulem. A HLAVNĚ zastánce toho, že nejhorší, co může být je stres. Jak pro matku, tak pro dítě. Člověk, který mě naučil, že všechno má svůj čas a tlačením na pilu se to ani neurychlí a ani nezlepší.

Další, s kým jsme měli tu čest strávit největší část hospitalizace, jsou sestřičky. Jak se to říká? Andělé v bílých pláštích? Jo, tak to jsou přesně ony. Kdybych měla jmenovitě vypíchnout, tak především staniční sestřička R. Běhávková, potom P. Laziová, H. Pinkavová, V. Válková ale i další z týmu. Vlastně úplně všechny. Ale konkrétně staniční sestřička byla oporou nejenom mně, ale i Spiroskovi při celé hospitalizaci. Člověk s obrovským srdcem na pravém místě. Tak jak to ona umí s dětma, málokdo jiný by uměl lépe. Sestřička, která když jsem už padala hlady a únavou po narkóze Spiroska, který ještě jíst nemohl a měl zrovna svoji chvilku, už asi dvouhodinového křiku, přišla a Spiroska si vzala. Mě poslala se normálně v klidu najíst. A hle…Spirosek byl najednou v klidu. Ona to prostě s dětma umí a každé mamince tam bude tou nejlepší možnou oporou. A není to jenom o věcech okolo hospitalizace. To je člověk, který se vám tam stane oporou i ve všech normálních, běžných věcech. Potom Petra. Další ze sestřiček, které se prostě pro tu práci narodily. Na Spiroska opět napojená okamžitě. Věděla přesně jak na něj, kamarádka s ním od první sekundy. A se mnou? Pamatuju si na svoje dlouhé noci, kdy jsem nemohla spát. Ona je další z personálu, která je především člověk, jako vlastně každá tam. Vzpomínám na naše konverzace při kterých jsme se strašně nasmály, prostě pokecaly. Jako bychom se znaly roky… Ale nejsilnější vzpomínku na Petru mám tu, kdy Spiroska přivezli po operaci, probudil se z narkózy a začal šílený koncert. Hodiny křiku, kopání, snažení se vytáhnout si kanylu. No, po nějaké době už jsem brečela i já, úplně zoufalá, že prostě nevím, co s ním a takového ho neznám. Péťa přišla a v ten nejkritičtější moment, sedla si k nám a dala mi takovou neuvěřitelnou dávku podpory a pozitivity! Já vždycky říkám, že nebýt jí, tak ten den tam buď zešedivím anebo jedu odtamtud nohama napřed. Je to jeden z nejempatičtějších lidí, jaké jsem kdy poznala, stejně jako staniční sestřička.

Sestříčku Hanku jsme poprvé zažili na JIP, kde jsme setkali krátce. Takové to opravdové setkání přišlo až při druhé hospitalizaci, kdy už pracovala na oddělení. A je to totožné jako Petrou nebo se staniční sestřičkou. Ty momenty, kdy čistění rány nebo dávání antibiotik by pro nás bylo normálně peklo, ale právě díky nim to peklo nebylo. Každá z nich dokáže situaci, která normálně peklem je, otočit do situace, kterou projdete s úsměvem, a nakonec ani nevíte jak, ale je to za vámi. No a sestřička Vlaďka – člověk, který beze slov vždycky naprosto přesně poznal, co se Spiroskem je a co v tu chvíli potřebuje. Zda je to jídlo, pití, spánek nebo cokoliv jiného. Občas jsem si říkala, že to snad pozná líp než já…:-)) Neuvěřitelně milá holka, která je na děti tak napojená, že to snad není možný.

Nicméně abych nezapomněla – všechny sestřičky, které na oddělení pracují jsou úžasné a platí pro ně totožné, jako pro ty výše jmenované. Jen my jsme za dobu hospitalizace měli štěstí právě tyhle 4 nejvíce. Trávili jsme s nimi nejvíce času, a proto jsou tu jmenovitě. Ostatní, na které budeme mít štěstí třeba příště, jsou naprosto úžasné a neexistuje situace, u které bych si řekla – aha, tak tady asi někdo nemá svůj den. S tímhle jsem se tady nikdy nesetkala. Někdo by si teď mohl říct, že to není možný, že tu píšu samé superlativy – no ale věřte nebo ne, opravdu nesetkala.

A to nejlepší nakonec. Nejlepší kamarádka Spiroska. První ‚láska‘ Spiroska. Profesionál, nejlepší z nejlepších. Takových setkání za život moc není. Člověk, který se vás vzbuzuje důvěru takovou, že mu naprosto s klidným srdcem a bez obav svěříte život svého dítěte a vlastně ve vás opravdu nehlodá ta obava ‚co kdyby…‘. Jo, tak to je přesně ona. Paní anestezioložka Valouchová. Jeden z největších pokladů, co tahle nemocnice má. Člověk, kterého milují všechny děti ještě předtím než uběhne první minuta. Člověk, ze kterého byl Spirosek „zmraženej“, že vlastně ani nic neříkal. Lékařka, kterou si doteď pamatuje a věří jí natolik, že cokoliv ho bolí, tak první kam ‚musí‘ nutně jít, je právě paní doktorka Valouchová. Ochotný si nechat ošetřit cokoliv, ukázat cokoliv. Takové to setkání, při kterém právě ta důvěra, kterou ten člověk vzbuzuje, zboří všechny obavy, strachy a nepříjemné pocity. Ono to teď vážně může znít jako klišé, ale když se řeknou slova jako důvěra, empatie, dobrota…tak si člověk představí přesně tohohle člověka. Doteď Spirosek maluje obrázky a tahá z kasičky korunky s tím, že půjdeme na poštu a paní doktorce to musí poslat. A ono vlastně co je víc? Než když si právě dítě vytvoří takovéto pouto na někoho, kdo má v podstatě v rukou jeho život, právě v těch důležitých momentech.

Když bych to měla celé shrnout…U Sv. Anny to není jenom nemocnice. To není jenom tým profesionálů. To je rodina. Rodina, která na vás dýchne velkou dávku pozitivity, jistoty a bezpečí. Všem z nich bych chtěla tímto veřejně velmi poděkovat za jejich přístup, za jejich péči nad rámec povinností, za ochotu, za trpělivost, za jejich empatii. Za to, že prostě jsou Profesionálové se zlatým srdcem, kteří bourají mýty a hranice toho běžného. Lidé, kteří jsou více lidmi než jen personálem nemocnice.