Stále zelená rostlina parazitující na stromech byla odedávna předmětem pohanských obřadů. Tehdy lidé věřili, že jmelí ztělesňuje živoucího ducha. Bylo symbolem života a ochranným talismanem. Jmelí s jeho lepivými semeny (latinský název jmelí je viscum – lepidlo) se přikládala moc vyvolat nebo udržet svazek mezi dvěma osobami opačného pohlaví.

Dnes je jmelí snad nejznámější vánoční rostlinou, která svou zranitelnou krásou prosvětluje štědrovečerní klid a pohodu. Snad ve všech evropských státech lidé věří, že když hlava rodiny zelené, postříbřené nebo pozlacené ratolesti „posla nebes“ za prvního ranního kuropění 24. prosince zavěsí nad štědrovečerní tabuli, přinese jmelí do domu štěstí a požehnání. Traduje se, že jmělí splní každému stolovníku jedno přání, pokud ho zašeptá do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku. V Anglii se od této svíčky potom zapaluje loňské jmelí, aby se uzavřel magický kruh starého štěstí a s novou snítkou vstoupilo štěstí nové. Z Anglie také pochází zvyk, že muž může políbit každou dívku a ženu, kterou zastihne stojící pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku však musí pár společně utrhnout z větvičky jednu bílou bobulku. Poslední bobulka znamená i poslední polibek, a aby láska z domu neodešla, vždy ji nechávají na jmelí až do příštích Vánoc. Když tento zvyk přivezli ve středověku angličtí žoldnéři do Německa a Švýcarska, začali majitelé nevěstinců zavěšovat vedle červené lucerny svazeček jmelí jako příslib prodejné lásky. Jmelí visící v Irsku nad vchodem do vesnických stavení zaručovalo poutníkům pohostinství a pozvání k dobrému jídlo. Kromě toho plnilo stejnou funkci jako podkova nebo čtyřlístek pro štěstí a zároveň bránilo čarodějnicím a zlým duchům škodit a provádět své nekalé rejdy. Irové nosili amulety a náramky vyřezané nebo spletené z větviček jmelí. Zelený parazit byl symbolem odvahy, zdraví, plodnosti a štěstí. V Rakousku staří lidé věří, že jmelí zavěšené nad štědrovečerním stolem zajistí v příštím roce bohatou úrodu. Na jaře ho hospodář zaorává do první brázdy, nebo alespoň klade na pole při setí.

Již ve starověku lidé opěvovali léčivou moc jmelí. Keltové ho považovali za posvátnou rostlinu a druidové  ho prý směli useknout jen stříbrným srpem. Staří Řekové jmelí používali jako protijed a ochranný prostředek proti uřknutí a uhranutí zlými duchy podsvětí. Jmelím se prý otevírala brána podzemní říše mrtvých. Rostlinka se přisuzovala manželce pochmurného krále podsvětí Háda, krásné a hodné Persefoně.

Antický hrdina Aeneas utrhl „zlatou ratolest“ před tím, než sestoupil do podsvětí s Kúmskou Sibylou. V Římě mělo jmelí svou nezastupitelnou úlohu o saturnáliích. Snad právě proto jeho křehké stonky začaly zdobit křesťanské domy o svátku Narození Páně, který se slavil vzápětí po skončení saturnálií. Starověký spisovatel Plinius jmelí doporučoval jako výborný lék na padoucnici a prostředek proti mdlobám a závratím. V Čechách nikdy nechybělo v mošničkách babek kořenářek, které ho ordinovaly  proti padoucnici, na tanec sv. Víta, mdloby, závratě, vysoký krevní tlak a jako speciální lék na neplodnost.

V posledních letech moderní farmacie vážně uvažovala, zda jmelí není hledaným zázračným lékem zastavujícím rakovinové bujení tkáně. Odvar ze jmelí dostávají ještě dnes v některých oblastech Polska podle staré lidové pověry jakové krávy, aby se hospodář dočkal telátka.

Ve švýcarském kantonu Aargau o Štědrém dni vstávají lesníci a lovci s prvním kuropěním a vydávají se do lesa vyzbrojeni archaickou kuší a šípy jako kdysi Vilém Tell, aby z vrcholků stromů sestřelili zelené ratolesti jmelí. Když se jim jako jejich bájnému předchůdci podaří do levé ruky zachytit to, co „padá jako déšť z nebe a zachycuje se na větvích stromů, aby přineslo trochu nebeské pohody lidem na zemi“, získávají podle legendy všelék na dětské nemoci, pokud do pravé, odnesou si domů základní ingredienci nápoje lásky. Jmelí mělo své obdivovatele i v dalekém Norsku. Plnilo funkci severské palmové ratolesti míru. Pokud se rozvadění či znepřátelení Norové setkali pod stromy, v jejichž korunách rostlo jmelí, museli zapomenout na svár, odložit zbraně a usmířit se. Jinak by na sebe přivolali hněv bohů.

Podle křesťanské legendy kdysi jmelí rostlo jako mohutný strom. Z jeho větve prý Josef vyřezal o Vánocích kolébku pro Ježíška. O třiatřicet let později strom porazili Římané, z kmene vyrobili kříž a Ježíše na něm ukřižovali. Jmelí proto bylo Bohem nadáno stejnou měrou dobra i zla. Strom jmelí si vybral cestu dobra a jeho potomci se tak styděli za kříž na Golgotě, že hanbou seschli do velikosti keříků. Stejně jako jsou věřící živi z Kristova těla, tak jmelí žije z těl jiných stromů. Snad právě pro tuto možnost volby mezi dobrým a zlým je jmelí blízké lidským srdcím, která si také musí zvolit cestu po které půjdou.

Jmelí plovoucí doslova mezi nebem a zemí má přes tisíc odrůd. Ta, pod níž si o Vánocích milenci vyměňují polibky, roste na listnatých stromech, na hrušních, jabloních a javorech. Semena roznášejí  ptáci. Po zakořenění vyrazí z tenkých kořínků listy. Vánoční jmelí si vytváří živiny v listech pomocí chlorofylu. Ze stromu potřebuje jen vodu a minerály. Jmelí je takřka nezničitelné. Umírá až se svým hostitelem, kterému není příliš na obtíž. Na cedrech roste i jmelí staré přes 400 let. Na jehličnanech rostou drobnější odrůdy než na listnatých stromech. Berou si všechny potřebné živiny z kmene hostitelského stromu.

Větvička jmelí, kouzelného parazita z říše rostlin, opředená pověstmi a legendami a uváděná jako jedna z magických bylin lidového léčitelství, by neměla chybět pod žádným vánočním stromečkem. A až ho budete kupovat, pamatujte si, že čím více na něm bude bílých bobulek připomínajících perly, tím víc štěstí vás v novém roce čeká.

enelavie.blogspot.cz, botanika.wendys.cz, veselazena.cz, mojestarosti.cz