Narodila jsem se před více než 40 lety s celkovým oboustranným rozštěpem a často slyšela od lékařů, že s dokončením růstu bude vše hotovo. Moje dětská hlava si slova vysvětlila tak, že projdu plastickými operacemi, vše se zahojí a nebude na mě nic vidět. Myslela jsem si, že nebudou vidět jizvy a ani nebude vidět nesouměrnost nosu. Neznala jsem nikoho z okolí, kdo by měl rozštěp jako já a s dospělými s rozštěpem jsem se na klinice plastické chirurgie ani v životě nesetkávala. Dělalo to na mě dojem, že jsou všichni dospělí „vyléčeni“ a že přijde doba, kdy „nic“ nebude vidět. Dospělí, jako kdyby rozštěp vůbec neměli. Ve společnosti bylo téma rozštěpu tabu, doma také a nikde nebylo možno najít informace. Až s nástupem internetu se situace začala pomalu měnit a mohla jsem najednou zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají.

V době, kdy jsem dospívala, nebylo „normální“ chodit do kosmetického studia na ošetření pleti. Pokud měl někdo problém s pletí, chodilo se k lékaři na kožní oddělení. Na ošetření pleti nebo na nalíčení bylo velmi málo profesionálů a kosmetické studio mělo velmi dlouhé objednací doby. Cenově to pro mě, jako mladou dívku začínající pracovat, v podstatě nedostupné. Snažila jsem se líčit sama, ale naprosto jsem nevěděla jak a čím. V této době mě „zachránila“ kamarádka, která měla tetu, co pracovala v maskérně. Dala mi make-up. To bylo něco! Jizvy „schovaly“ pod vrstvou líčidla a bylo to příjemnější.

To co bylo pro mě příjemné se najednou spojilo s nepříjemným, tak už to v životě chodí. Doma se rodičům líčení nelíbilo a já dost často poslouchala, jak je nejkrásnější přirozená krása. Když jsem se nalíčila trochu více, vždy jsem slyšela příběh o mladé paní, která byla zmalovaná jako kraslice. Už mi nebylo -náct, bylo mi přes dvacet, ale nechtěla jsem stále dokola poslouchat o zmalované kraslici a o přirozené kráse. Nebylo mi to vůbec příjemné. Jen to ve mně umocňovalo pochyby, zda se líčím správně, zda skutečně nevypadám jak zmalovaná velikonoční kraslice. Chyběl mi někdo, s kým bych si mohla o líčení popovídat. Někdo, kdo ví a zná nejen problematiku líčení, ale i problematiku rozštěpů.

Ve svůj svatební den jsem se líčila sama, stejně tak i v další dny všední i sváteční. Nastala doba, kdy jsem spotřebovala svůj „zázračný“ make-up a nemohla jsem nikde najít a koupit tak dobrý. Nikdy mě nenapadlo, že bych měla využít služeb kosmetického studia a nechat si ošetřit svoji tvář. Naprosto nepředstavitelné pro mě bylo nechat se nalíčit. Pracovní povinnosti mě, asi před pěti lety, dovedly do kosmetického studia. Nechala jsem se přemluvit a nechala jsem si udělat kosmetiku, poprvé v životě. Ještě další léta trvalo, než jsem se odhodlala k pravidelným návštěvám a teprve nyní jsem se nechala nalíčit. Poprvé v životě jsem nalíčená od profesionála. Líčení a následné amatérské fotografie byly podkladem článku Rozhovor s Lenkou pro občanské sdružení Šťastný úsměv. Líčení bylo příjemné a cítila jsem se úžasně. Několik lidí mi potom říkalo, ty vypadáš dnes tak spokojeně, jenom záříš. Ano, byla jsem spokojená a měla jsem rozzářený úsměv na tváři.

Napište ostatním ženám a dívkám, kterým do života vstouil rozštěp obličeje, svůj osobní příběh s líčením. Poraďte, jak se líčíte nebo se nechte, stejně jako Jana, nalíčit od vizážistky. Máte permanentní makeup a jste s ním spokojená? Doporučte ostatním kam na něj jít? Všichni jistě ocení i fotografie tzv. před a po.

Jana všem vzkazuje: Nechte se nalíčit od profesinálů jen tak pro sebe, pro svoje potěšení a zažijte, jako já, ten krásný pocit, že je tvář najednou nějaká jiná, krásná. Pojďte do toho se mnou a nenechte mě v tom samotnou. Svěřte svoji zkušenost ostatním. Vytvořme společně album rad a návodů s líčením při rozštěpu a společně dokážeme projít životem s nadhledem a s úsměvem.

Na vaše zkušenosti i fotografie se těší členka a spolupracovnice Šťastného úsměvu    Jana Šibalová jani.sibalova@seznam.cz