PŘED NÁMI JE JEŠTĚ DLOUHÁ CESTA
Náš příběh začal, když mi paní doktorka na běžné ultrazvukové prohlídce řekla, že miminko se narodí s rozštěpem.
O tom, co jsem prožívala, se nebudu nijak dlouze rozepisovat. Zažila si to v podstatě každá maminka, která čekala miminko s rozštěpem.
Není vůbec jednoduché se psychicky vyrovnat s tím, že miminko nebude zdravé. Navíc člověk bojuje i s výčitkami svědomí, velmi dlouho jsem si vyčítala, že Adámek má rozštěp třeba kvůli tomu, že jsem někde během těhotenství udělala něco špatně a stále jsem přemýšlela, co to mohlo být.
Samozřejmě, že jsem na nic nepřišla, protože těch ovlivňujících faktorů je velmi mnoho a velmi zřídka se přijde na to, proč miminko rozštěp má.
Dnes, s odstupem více jak 6 let, se mi zdá vše už hodně vzdálené, a to špatné pomalu zapomínám. Byla to spousta bezesných nocí, strachu o dítě i o to, co bude. Nejnáročnější byl první rok Adamova života.
Během toho roku jsme zvládli 3 operace, rtu, tříselné kýly a patra. Do jeho ukončeného 6. měsíce věku se mi podařilo krmit ho pouze odstříkaným mateřským mlékem.
Později jsme řešili problém se sluchem, Adam dostal celkem třikrát grometky do obou uší.
Tu konečnou kladnou zprávu o tom, že je sluch v pořádku a v podstatě stejný jako u normálních zdravých dětí, jsme slyšeli až před Adamovými 6. narozeninami.
Před nástupem do školy podstoupil Adam plastiku ušních boltců a v 8,5 letech absolvoval korekci hrotu nosu. V 11 letech podstoupil spongioplastiku. Popis operace je k disozici zde: https://stastny-usmev.cz/spongioplastika-jak-probiha/
Doposud Adam zvládal veškeré pobyty v nemocnici a návštěvy lékařů velmi dobře. Za lékaři chodí jako za kamarády, na všechny kontroly se moc těší a cesty do Brna bere jako výlet.
Teď je navíc rád, že „se uleje“ na jeden den ze školy :-))
Jsem si vědoma toho, že na
še cesta za „šťastným úsměvem“ bude ještě dlouhá a trnitá.
S rozštěpem žijeme už téměř 9 let a za tu dobu se v našem životě mnohé změnilo. V roce 2012 jsme přešli do péče pana primáře Výšky z Kliniky plastické a estetické chirurgie v Brně v Berkově ulici.
Úspěšně jsme zvládli školkové období i první dva roky školní docházky. Hodně nám pomohl i přístup pedagogů u nás v Dobrušce, jak ve školce, tak ve škole. Ze svého pohledu musím říci, že život na malém městě je pro nás jednoznačně přínosem. Školková i školní péče je zde spíše rodinného typu. Děti se mezi sebou navzájem znají a s většinou dětí, které Adam poznal ve školce, nastupoval i do školy. Takže jsme se téměř vyhnuli problémům se začleňováním do nového kolektivu.
Ne vše je úplně jednoduché. Adam pravidelně dochází na logopedii, kvalita řeči stále není dokonalá a někdy se stává, že Adamovi není dobře rozumět. Doufám ale, že i tento handicap časem zvládneme. Druhou třídu zakončil Adam se dvěma dvojkami na vysvědčení a jsem přesvědčena, že další rok školní docházky pro nás bude ještě úspěšnější.
Adam je chytrý kluk a čím je starší, tím lépe se mu dá vysvětlit co a proč musíme dělat pro to, aby se zlepšil, jak v učení, tak i v té logopedii.
Pro všechny rodiče dětí s rozštěpem, které teprve přijdou nebo právě přišly na svět bych měla jednu radu :-))
Podpora rodičů je to nejdůležitější, co můžeme našim dětem dát.
Pomáhejte proto svým dětem a snažte se jim, přiměřeně jejich věku vysvětlit, jak a proč bude probíhat jejich léčba. Já sama se snažím už od mala Adamovi před každou návštěvou lékaře přibližně popsat, jak bude vyšetření probíhat. Docela se nám to osvědčilo, protože o každém vyšetření mluvím i několik týdnů předem a přiměřeně Adamově věku vysvětluji, co nás čeká. Tím Adama nenásilně připravuji na to, co přijde, a vyšetření pak probíhají bez větších obtíží.
Dnes, na rozdíl od doby před 9 lety, už vím i to, že s mou pomocí a pomocí odborníků v Brně Adam všechny problémy zvládne a vyroste z něj sebevědomý mladý muž, který se v životě neztratí a kterému i v dospělosti zůstane na tváři „šťastný úsměv“.
Lucie Hornofová