Operace patra z pohledu maminky

Honzík se narodil 21.prosince 2015 s rozštěpem měkkého a tvrdého patra. Už v porodnici jsme dostali kontakt na Dětskou nemocnici v Brně. První konzultaci v této nemocnici jsme absolvovali v březnu, kde nám sdělili termín operace a dali nám spoustu papírů k přečtení včetně informovaných souhlasů. Protože býval Honzík často nemocný, nasadila jsem mu 14 dní před termínem oscillococcinum. Předoperační vyšetření dopadlo na výbornou, a tak jsme se 11.9. 2016 dostavili k příjmu na chirurgickou ambulanci do dětské nemocnice v Brně.

Příjmy jsou cca do jedenácté hodiny. Odevzdali jsme předoperační vyšetření, vypsané informované souhlasy, paní doktorka ještě prohlédla Honzíka a už nás ubytovali na oddělení 14. Na pokoji jsem byla jen já s Honzíkem. Měli jsme k dispozici televizi, lednici a mirkovlnku. Koupala jsem Jeníka v nerezovém umyvadle, které sloužilo jako vanička. Zřejmě takto nebyly vybaveny všechny pokojíčky, protože za mnou kvůli koupání docházela jedna maminka s chlapečkem. Jídlo dostává dítě nemocniční, v den příjmu se s vámi sestřička domluví, jaké mlíčko dítko pije a případně jaké příkrmy zvládá. Maminky chodí na jídlo do nemocniční jídelny a sestřičky prý hlídají děti. Mě se tahle možnost, že bych nechávala malého samotného v pokojíčku, nelíbila, a tak mi manžel vozil jídlo z domu. Záchod i sprcha je a oddělení jedna, na konci chodby. Ještě je tam denní místnost pro děti, spíše takový sklad s hračkami, kam si můžete přijít vypůjčit hračky, případně koberec, když se chce dítko plazit po zemi. Večer před operací nám sestřička vysvětlila, v kolik hodin půjde Honzík na sál a v kolik smí naposledy vypít mlíčko a kdy může trošku čaje. Poslední Sunar dostal o půl páté ráno. V osm dostal antibiotika jako prevenci zánětu, zapil troškou čaje a museli jsme vydržet až do dvanácti. To bylo pro mě asi to nejhorší, protože synáček je jedlík. Asi půl hodiny před operací dostávají dětičky premedikaci, takové kapky, které zastaví činnost slinných žláz, aby se jim na sále lépe pracovalo. Děti pak mají sucho v ústech a jsou plačtivé.

Honzíka si převzali v půl jedné a mě poslali na ubytovnu, protože potřebovali volný pokoj. Nakonec jsem byla i ráda, protože jsem přišla na jiné myšlenky. Ubytovna je hned naproti nemocnice, dostanete povlečení, zaplatíte zálohu 50Kč za klíčky. Na pokoji jsem byla ještě se třemi maminkami, tak jsme se navzájem podpořily. Za Honzíkem jsem šla na JIP ve tři hodiny, ale bohužel jsem přišla brzy a viděla jsem, jak maličkého dovezli ze sálu. Příšerně plakal, měl úplně jiný hlásek. Bohužel mě k němu pustili později, museli si ho převzít, opečovat, připojit na monitory. To čekání bylo nekonečné. Když jsem přišla k postýlce, Honzík strašně plakal, nožičky měl přivázané, aby si neublížil a nevytrhl kanylu. Sestřičky na JIP oddělení 11 jsou úžasné, usměvavé. Dětičky nepláčou kvůli bolesti, ale proto, že je musí násilím vzbudit z narkózy, aby zjistili, zda všechny životní funkce fungují tak, jak mají. Seděla jsem i s manželem u Honzíčka asi do šesti hodin, brouček se brzy uklidnil a usnul. Druhý den ráno jsem za ním opět přišla a Honzík se usmíval, vesele kopal nožičkami. Byl ještě trošku oteklý, ale nic hrozného. Paní doktorka Bartošková, která ho i operovala, mi řekla, že všechno proběhlo na jedničku. Zkusili jsme mlíčko. Maminky, nelekejte se, miminka nechtějí po operaci lahvičku, protože mají jiné poměry v pusince. Náš malý vypil pár ml, a tak nás pustili zpět na oddělení 14 na stejný pokoj. Vrátila jsem klíče a povlečení vrátnému na ubytovně, sbalila si věci a utíkala za synem.

První dny mi nechtěl moc pít, pil po troškách, ale častěji. Proti bolesti jsem si k sestrám chodila říkat o Nurofen a jednou jsme dostali Tramal. Mimo to dostávají děti co dvanáct hodin antibiotika proti zánětu. Nedají vám probiotika, a tak počítejte s průjmem a vezměte si dostatek plenek a oblečení.

Paní doktorka Bartošková mi vysvětlila, které hračky jsou vhodné a kterými by si mohl malý ublížit. Každé jídlo je dobré zapíjet trochou neslazeného čaje nebo vody. Honzíkův stav se lepšil, večer před propuštěním zvládl kaši ze lžičky, a tak nás ráno, třetí den po operaci, pustili domů. Máme nakázáno natírat každý den po dobu 14-ti dnů patro fialkou, po každém jídle čaj bez cukru. Pětkrát denně stříkáme do nosu i na patro vincentku. Honzík má rýmu, ale to je normální. Dáváme na radu naší doktorky homeopatika na hojení Arnica Montana, fenistil kapky proti otoku sliznic a Sedalia sirup, protože od té narkózy máme problém s usínáním.

Co musím vyzdvihnout, je určitě práce paní doktorky Bartoškové i paní primářky Vokurkové, jsou obě na svém místě. Dále bych pochválila sestřičky z oddělení 11, JIP. Jsou usměvavé, dítko pohladí, potěší. Sestřičky na oddělení 14 nejsou neochotné, spíš bych to nazvala tak, že toho mají hodně a cokoliv co po nich chcete je pro ně práce na víc. Zlé určitě nejsou, je třeba mít pochopení. Na druhou stranu nám zase dovolili, aby k nám tatínek na návštěvu mohl i dřív, než jsou návštěvní hodiny. Vadilo mi to, že musí maminka odcházet na jídlo jinam. Pak je nepříjemné, že v nemocnici asi nejsou zvyklí klepat a chodí vám do pokoje tak, jak se jim líbí. Např. uklízečka. Ale to všechno jsou maličkosti. Maminky, obrňte se hlavně trpělivostí a mějte úsměv na rtech, mě se to vyplatilo, sestřičky na JIP říkaly, že tak hodného a usměvavého operanta tam dlouho neměli.

Honza bojuje s lahvičkou, ale ze lžičky jí krásně. Neteče mu mlíčko nosem, nedráždí ho jídlo na nosní sliznici. Celkově jsem si myslela, že to bude daleko horší, srovnala bych to asi s tím, jak miminku rostou zoubky. Určitě to není nic hrozného. Asi po pěti týdnech máme přijet do ambulance na kontrolu. Jsem ráda, že máme pobyt za sebou. Honzíček je šikovný a já sama za sebe můžu říct, že mě tato zkušenosti posílila.

Tereza Hromádková 16.9. 2016

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je Martina Kolísková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Operace patra z pohledu maminky

Napsat komentář