Změnit negativní pocity

Jak jsem se vyrovnávala s tím, že čekáme dítě s vývojovou vadou – pohled matky s psychoterapeutickým výcvikem

Je mi 32 let, mám za sebou 3 takzvaná zamlknutá těhotenství (samovolné potraty v prvním trimestru), ale tentokrát to vypadá slibně. Hematoložka mi diagnostikovala Leidenskou mutaci (tendenci k vyšší srážlivosti krve), takže se nově vyhýbám všem možnostem utváření pohmožděnin (sport, sex…) a pravidelně si píchám protisrážlivý lék. Už jsem v 17. týdnu a srdíčko miminka pořád čile bije, skreening na genetické syndromy dopadl jako nízkorizikový a na ultrazvuku se do teď zdá vše v pořádku. I tak je pro mě každý ultrazvuk zkouška nervů, protože kdo někdy zažil vážný tón gynekologa „bohužel Vám musím oznámit, že…“ jen těžko tu zkušenost něčím vymaže.
Ležím na lůžku v ordinaci a optimisticky sleduji obrazovku s obrázky ultrazvuku mého miminka, které je evidentně živé. Tak proč to ksakru tak trvá? Proč tolik snímků hlavičky? Polekaně svírám ruku svého partnera a ptám se: „To kontrolujete, jestli nemá rozštěp?“ „Přesně tak“, odpovídá paní doktorka. „Vidíte tady tu dírku mezi rty a čelistmi? Ta se mi nelíbí.“ Okamžitě mi naskakuje vzpomínka na dokumentární film o genetických vadách, který jsem viděla jako malá holka. Mentálně postižení lidé vyčlenění ze společnosti, sterilní a zrůdně vypadající. „Příroda věděla, proč mi nechce dát dítě a tohle se stalo, protože jí nechci poslechnout“, zní mi v hlavě. „Nejsem psychicky dost zralá a teď si to odnesu já, partner i děťátko… Čeká mě v životě už jen povinnost, přetvářka, stud a nepochopení… Nebudu schopná dítě milovat… Už teď myslím jen na to, jaké to bude pro mě, nedokážu myslet na dítě, jen na sebe…“ Tyhle a jim podobné myšlenky vyjadřují moje valící se slzy, jejichž skutečnému významu ale nikdo jiný pochopitelně nerozumí. Smršť bolestivých obav a pocitů viny nemůže utěšit ani partnerova náruč, která znamená jen dočasné bezpečí, úkryt, který tu nebude věčně. Navzdory partnerově upřímné snaze být mi oporou se cítím sama. „Vaše miminko má jednostranný rozštěp rtu, dásně a nejspíš i patra. Vypadá to, že páteř, bříško i další orgány jsou v pořádku. Pošlu Vás ještě k největšímu odborníkovi v Brně na ultrazvuk, ať to zkontroluje a řekne Vám víc. Měl by Vás vzít hned“. No nic, musím se vzchopit. Mám tělo ztuhlé strachem, snažím se vstát a jít, stále brečím, partner mě podpírá a já se mu bojím podívat do tváře.
Odborný lékař nás přijal ještě téhož dne. Jeho první slova byla: „Vy pracujete v laboratoři s toxickými látkami, že?“ Zdá se mi, že ví, oč jde. „Určitě mám narušenou DNA, bude to těžký případ“, přebírám si v duchu jeho neutrální větu. Odborný doktor potvrzuje diagnózu naší paní doktorky, dodává jen, že rozsah rozštěpu se ještě nedá určit přesně, ale máme raději počítat s celkovým jednostranným rozštěpem větších rozměrů. „Co to znamená, že má rozštěp?“, ptám se nahlas a očekávám to nejhorší. Vysvětluje nám, že se pravděpodobně nejedná o mentální postižení, dále péči od první operace do ukončení růstu člověka i to, kde najdeme všechny písemné informace. Doporučuje také konzultaci s genetikem a plastickým chirurgem. Dostávám i kontakt na občanské sdružení Šťastný úsměv.
Měla jsem štěstí na doktory. Kdyby mi v ten den někdo nabídl potrat, cítila bych se povinná na něj jít. Totálně jsem pochybovala o svých schopnostech matky, všechny mé obavy a slabá místa mého sebevědomí nabyly na síle. Vše negativní, co jsem o sobě zaslechla, mi připadalo jako holá pravda. Měla jsem přece důkaz přímo od přírody! Měla jsem ale štěstí i na lidi z jiné profese. Absolvovala jsem pětiletý psychoterapeutický výcvik a roky na sobě pracuji v individuální terapii. Uvědomovala jsem si, že těhotenské hormony pomáhají všem obavám a že moje myšlenky byly nerealisticky černé. Zoufale jsem potřebovala změnit svoje negativní pocity. Jak ale na to?
Každá myšlenka, která se mi vkrádala, generovala jen ty negativní. Viděla jsem, že samotné se mi to nedaří, ale už jsem si uměla říct o pomoc. „Potřebuju, abys mi o mě řekl něco pozitivního, čemu ale budu schopná uvěřit. Nesmí to být jen tak nějaká lichotka. Já sama na nic nemůžu přijít“, žádám svého partnera. „Já jsem rád, že budeš matka mých dětí. Dokážeš rozumět lidem a dobře poznáš, co dítě bude ve skutečnosti potřebovat, když bude třeba plakat, nebo se vztekat. Budeš mu rozumět líp než kdo jinej.“ To je pravda! Tak velkou poklonu jsem vůbec nečekala. A jaké myšlenky na ni navázaly v mé hlavě? „Často se snažím pochopit význam, který člověk vyjadřuje a ne jen jeho vlastní interpretace a často se mi to i podaří. Děti mých známých mě mají moc rády a já je! Nebudu o nic horší matka než holky okolo mě. Navíc mám všechny podpůrné podmínky (partnera, nejvyšší vzdělání, rodiče ochotné pomoci, byt)…“ Za pár krátkých minut se sice můj mozek opět snažil vyostřit situaci všemožnými obavami a nejhoršími výčitkami, ale už jsem věděla, že boj sama se sebou má smysl. Snažila jsem se uklidnit a přežít období nejistoty, jestli naše dítě nemá kromě rozštěpu i závažnější genetické vady. Nevím, co bych dělala, kdyby mělo, a tak jsem se i přes vnitřní neklid nakonec rozhodla jít na odběr plodové vody.
Čekání na kompletní výsledky trvalo více jak 14 dní. Přes bolavé oči věčně oteklé pláčem jsem mžourala na nadějné informace okolo rozštěpů, partnera a blízké přátele jsem žádala o pomocné rozhovory, snažila jsme se vyhnout se všem lidem, o kterých vím, že u mě v minulosti rozpoutávaly nízké sebevědomí. Byla jsem na neschopence, cpala se oblíbenými jídly a koukala na pohádky. Cítila jsem se jako malé dítě neschopné produkovat něco pro druhé a proti pocitům viny z nicnedělání jsem vyrukovala s argumentem, že takhle nejlépe s miminkem přečkáme to strašné období. Ačkoliv jsem si každou chvilku vyčítala třeba i to, že příliš času sedím, krizové období se mi podařilo přečkat a vyšší cíle jsem si tou dobou nekladla.
Bylo to těžké. Oba jsme se s partnerem báli k dítěti mluvit, tvořit si citové vazby. Oba jsme měli sníženou schopnost logicky myslet a obtížně se nám rozhodovalo. Bylo to období velké zranitelnosti, náchylnosti k obavám a k pocitům viny. Měla jsem tendenci vše vidět černými brýlemi. Hodně nám pomohlo každý večer děkovat za všechno dobré, nač jsme si za každý den vzpomněli. Začali jsme se společně modlit k tomu nejvyššímu, v co jsme schopní věřit. V rodině se mi upravily vztahy. Věděla jsem, že i rodiče mi chtějí pomoct, i když forma jejich komunikace někdy nechtěně přispívala k zhoršení mých vlastních obav, jejich materiální pomoc a celková přítomnost byly naprosto nedocenitelné. Vždy jsem věděla, že tu pro mě jsou. Partner, přátele a moje terapeutka za mnou stály pevně jako síť, do které jsem se mohla kdykoliv zhroutit. Dnes už víme, že žádné genetické problémy se u miminka neprokázaly. Víme, že čekáme synka a že bude mít jednostranný rozštěp. Díky příběhům a fotkám jiných rodin věříme, že to zvládneme. Už jsme si dokonce zvykli na to, jak vypadají miminka s „dírou v obličeji“ a přestalo nás to děsit. Dokonce se mi zdá, že to má i svůj půvab. Chtělo to ale čas a partner a já jsme vším procházeli v trošku odlišných intervalech. Dneska jsme oba rádi, že to není nic horšího a těšíme se na našeho chlapečka. Cítím se silná a jsem na sebe dokonce hrdá. Ne každému se podaří vypěstovat kolem sebe tak blízké vztahy, jako mám já a ne každý má odvahu si říct o pomoc.
Zápas s pocitem viny a méněcennosti možná musí vybojovat nejeden rodič, který se dozví o vývojové vadě svého potomka. Myslím si ale, že jiní rodiče povedou trochu jiný boj. Myslím, že zpráva o vadě miminka vyvolá stresovou reakci, která se postará o posílení našich individuálních nejslabších stránek. Těmi mými jsou pocity viny a méněcennosti, někdo může mít pocit, že se proti němu opět spiknul celý svět, jiný se bude cítit třeba bezmocně. Důležité je si uvědomit, že jde o naprosto přirozenou reakci. Naopak by asi bylo divné, kdyby s námi podobná zpráva ani trochu neotřásla. Snad jen velmi dobře informovaní rodiče, kteří jsou ze života na podobnou zprávu připravení, dokážou zůstat klidní. Člověk se se svými obavami většinou snaží vypořádat tak, že hledá příčinu vzniku vady. Pokud přímo nemáte rozštěpy v rodině, příčinu se bohužel zpravidla nedozvíte. Dobře si pamatuji, jak jsem letěla ke kalendáři a snažila se propojit období formování obličeje dítěte s některou ze stresových událostí, kterou jsem prošla. Dodnes mě napadá, či za to nemohou ty dva panáky likéru, které jsem vypila v 5. týdnu těhotenství, kdy jsem ještě netušila, že jsem těhotná. Snadno bych viníka udělala ze sebe a přece: I kdyby byl alkohol příčinou, kolik jiných matek se opilo, když nevěděly, že jsou těhotné a nic se nestalo? Stejně dobře to mohlo způsobit kosmické záření či extrémní tepla. Nakonec Vám nezbyde, než se smířit s nevědomostí i sami se sebou. V jedné knize se jeptiška ptá duchovního, jestli její mystická vize pochází od Boha nebo od ďábla. No a kněz jí moudře odpoví: „To je jedno, od koho pochází. Když ji využijete pro dobro, bude z ní mít užitek Bůh, i kdyby pocházela od Satana“. Podobně i my můžeme nyní udělat, alespoň něco, co je třeba, i když nevíme příčinu, proč se to stalo. Naše podvědomí nám to vrátí v pocitu zcela oprávněné hrdosti.

Barbora Javůrková

ekotoxikoložka a psychoterapeutka

Kontakt: barbora.javurek@gmail.com