USÍNÁNÍ BEZ MAMINKY (BEZ TATÍNKA)

Jedním z nejvíce diskutovaných rodičovských témat bývá večerní usínání a uspávání dětí. V debatních kroužcích na pískovištích a dětských hřištích se objevuje přinejmenším stejně často jako hovory o krmení dětí nebo o jejich vyměšování.

Děťátko na počátku svého života obvykle přirozeně usíná při kojení nebo krátce po něm. Snahou maminek a zbytku rodiny v té době většinou nebývá něco udělat pro spánek dítěte (uspávat ho), jako spíše neudělat něco proti němu (nevzbudit ho). Za tímto účelem se maminky opouštějící spící dítě mění na tiše cupitající baletky a z tatínků se stávají pohádkoví vlci s přiškrcenými hlásky.

V raném dětství rozhoduje o klidném a spokojeném usínání hlavně schopnost maminek rozpoznat rytmus střídání bdění a spánku jejich miminka a jejich ochota do značné míry se mu přizpůsobit. V minulosti propagované „seřízení“ miminek podle jednotného návodu na pravidelné časování spánku a pravidelnou frekvenci krmení se ukázalo jako zcela chybné. Individualita každého dítěte se prosazuje velice časně a její omezování nebo násilné potlačování vede spíše k nárůstu problémů než k jejich řešení.

V pozdějším věku dítěte se uspávání a usínání někdy stává problematickou kapitolou procesu separace. Málokterý schůdek stoupající od úplné závislosti na mamince k výšinám relativně nezávislé a samostatné existence je přitom tak náročné zdolat.

A vrátíš se?

Proč je samostatné usínání a spaní pro malá děťátka tak náročný problém? Především jde o to, že kojenec ani batole nejsou schopni takové úrovně myšlení jako jejich dospělí rodiče. Zatímco pro maminku je děťátko hrající si ve vedlejší místnosti, na které přímo nevidí a třeba ho ani neslyší, stále obsaženo v její mysli, její malý syn nebo dcera vidí stejnou situaci zcela odlišně.

Maminka, která opustí místnost, pro malé dítě zmizí a není. Reakcí na takovou ztrátu je většinou hlasitý křik, který se v minulosti osvědčil jako mocné kouzlo, jež dokáže zmizelé přivolat nazpět. Opakovaná zkušenost s maminkou, která se po každém zmizení zase za nějaký čas objeví, vede k postupnému narůstání času „mizení“, který je dítě ochotno mamince tolerovat. Obraz maminky v mysli dítěte se stává stabilnějším a méně závislým na její fyzické přítomnosti.

V prvních měsících života dítěte je pro maminku v mnoha ohledech výhodnější, aby byla svému děťátku stále nablízku. Pro oba je tedy praktické, když se jejich postele nacházejí v jediné místnosti. Narůstající samostatnost dítěte během dne postupně nachází svůj odraz v dosud nevyřčeném požadavku na samostatné usínání a spaní. Pro obě strany znamená tato změna přechodný nárůst nejistoty a obav.

Jak bylo již zmíněno, strach malých dětí z opuštění souvisí s jejich omezenou kapacitou chápat mizení maminky jako dočasné. Obavy maminek a tatínků jsou podobné, jen zaobalené do „chytré“ slupky. To aby se neřeklo, že jsou rodiče jako malé děti. Asi každý rodič se někdy v noci probudil orosený studeným potem ze strachu o své děťátko. Mnohé vyhnal jejich strach z postele a donutil je rychle běžet k postýlce zkontrolovat, zda jejich neobvykle tichá děťátka ještě dýchají.

Za racionálním vysvětlením této noční epizody, například obavami ze syndromu náhlého úmrtí kojence nebo strachem z naplnění jiného scénáře kojenecké černé kroniky, se často skrývá stejný strach z trvalého zmizení, se kterým se potýkají jejich malé děti.

Plyšáci a rituály

K překonávání odloučení od maminek dětem mnohdy pomáhají citově významné hračky nebo předměty (např. oblíbený polštář nebo plyšák, maminčin starý šátek). Tyto magické předměty symbolicky nahrazující fyzicky nepřítomnou maminku. Mají tu výhodu, že je dítě může zcela kontrolovat, zatímco maminku a její neustálé mizení a objevování není vždy možné ovlivnit a řídit tak, jak by děťátko potřebovalo.

Důležitost těchto kouzelných předmětů je snad nejvíce patrná právě při usínání. Jejich přítomnost v postýlce je nekompromisně vyžadována. Nic na tom, že jsou to často věci dlouho používané, zašlé, někdy dokonce už značně rozbité. Jejich absence při večerním rituálu ukládání do postýlky může zcela zhatit snahu rodičů o klidný spánek.

Rodiče si namísto magického předmětu musí vystačit s technikou, která jim, podobně jako plyšový méďa jejich dětem, nabídne možnost být i nebýt s děťátkem současně. Elektronické chůvičky jsou ovšem jen dočasným řešením oddalujícím skutečnou separaci rodiče od dítěte v průběhu spánku. Nakonec maminkám a tatínkům stejně nezbývá nic jiného než se utkat se svými obavami a nejistotou a vyrovnat se s nimi.

Dalším užitečným pomocníkem rodičů a dětí je samotný večerní rituál. Jeho neměnnost dítě uklidňuje, ať už je jeho obsahem cokoli. Tím, že se pravidelně opakuje, činí pro dítě svět předvídatelný a tedy méně nebezpečný. Rodiči zase zvyšuje šance, že se uložení děťátka vydaří.

Úspěšné nebo neúspěšné řešení náročného vývojového úkolu – samostatného usínání a spaní – do velké míry závisí na schopnosti maminky, případně tatínka vyznat se ve své vlastní mysli a dokázat rozlišit, co patří dítěti a co patří jim. Co se tím myslí? Nejlépe je to přiblížit na příkladu, který každý rodič důvěrně zná. Malé dítě se vprostřed noci probudí s hlasitým křikem a není k utišení.

Jste „dost dobrý“ rodič?

Maminka nebo tatínek mohou v tu chvíli přemýšlet, proč jejich děťátko pláče. Je to hlad nebo rostoucí zoubky, co nás vzbudilo? Bolí nás bříško, je nám horko, máme žízeň, špatný sen nebo prdíky? Vyladění na potřeby dítěte, zaujetí pro jeho věc je v tu chvíli patrné už jen z formulace rodičovských hypotéz. Bolení není problémem jenom děťátka, ale také problémem naším.

Maminky a někdy i tatínci mohou skrze naléhavý pláč cítit bolest a strach svého děťátka. Už samo emocionální vyladění rodiče děťátku pomáhá. Cítí, že není se svou starostí samo. A i když rodiče ihned nenajdou tu pravou příčinu pláče a nějakou dobu trvá, než dají vše do pořádku, už sama jejich citová účast může dítěti podstatně ulevit.

Maminka a tatínek ale také mohou stočit v tu chvíli své přemýšlení k úvahám typu: Co řeknou na křik sousedi? nebo Zítra musím do práce a zase se nevyspím!, případně Jsem hrozná matka, když nedokážu vlastní dítě utišit. Stejně jako v prvním případě se i nyní rodiče snaží dítě znovu uspat. Jejich snaha ale postrádá nezbytné zaujetí pro dítě, které v prvním případě už samo o sobě poskytlo podstatnou úlevu.

Rodič, uvažující nad vlastními potřebami a motivy, se snáze dopouští chyb. Může na dítě nepřiměřeně naléhat, nedokáže dost dobře číst jeho „nápovědy“ odkazující k jeho potřebám. Tempo a rytmus dítěte a rodiče se rozcházejí. Není se potom čemu divit, že se děťátko uspat nedaří, nebo že to zabere mnohem více času, případně že se po chvíli znovu probudí.

Uspávání dítěte, stejně jako mnohé další úkoly, se kterými se rodiče na celém světě potýkají, je spojeno s úvahami o kvalitě rodičovské péče. Dokonalá rodičovská péče spočívající v trvalém a úplném uspokojování všech potřeb děťátka není možná a ani by nevedla k vychování celistvého a duševně vyrovnaného člověka. Frustrace a nespokojenost, pokud v životě jedince zcela nepřevládají, poskytují impulzy nutné pro psychický růst a každé dítě je potřebuje v přiměřené míře zažít.

Výstižné shrnutí takových protikladných požadavků na kvalitní péči o děti nabídl světu dětský psychoanalytik Donald W. Winnicott, podle kterého lze nejvhodnější mateřskou péči charakterizovat jako „dostatečně dobrou“. Zní to trochu jako úryvek z pohádky O chytré horákyni, ale vztahy mezi rodiči a dětmi jsou natolik složité a rozmanité, že se do jednoznačné rady, konkrétního návodu nebo přesného algoritmu prostě nevejdou.

Autor článku Petr Sakař Ph.D.

Jaké rituály a předměty pomáhají ke klidnému spánku vašim dětem? Vzpomenete si ještě na svoje dětské usínání? Svěřte své zkušenosti ostatním rodičům do komentářů pod článkem 🙂

zdroj: http://psychologie.cz

obrázka zdroj: vlasta.cz, maminka.cz, suelevy.co.za