Rozštěp nepředznamenává mentální vadu

Narodil jsem se počátkem 80. let s rozštěpem rtu a patra jako první dítě svých rodičů. Jak vím z jejich vzpomínek, byla to doba, kdy o tomto problému nebylo mezi lidmi mnoho informací, a to i přes to, že maminka pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v krajském městě. A co pak teprve běžní obyvatelé malé vesničky… Pro ně bylo něco takového jako rozštěp patrně naprosto nového, ba exotického. Reakce při pohledu do kočárku, jak opět vím z vyprávění, nebyla vždycky z dnešního pohledu korektní, a mladým rodičům to jistě po psychické stránce nepřidávalo. Nemůžu se proto divit, že rodina měla strach nejen z toho, co bude léčba rozštěpu obnášet a jaké bude mít výsledky, ale i z toho, zda s rozštěpem nesouvisí nějaké mentální či inteligenční komplikace. Doufám, že dnes už je situace na poli informovanosti lepší, minimálně sdružení Šťastný úsměv odvádí skvělou, nedocenitelnou práci, přesto bych se chtěl podělit s částí svého příběhu s nadějí, že třeba někomu pomůže, aby se takovými obavami netrápil.

Léčbu jsem od začátku do konce podstoupil v nemocnici na pražských Vinohradech, kde se mě ujal sám profesor MUDr. Miroslav Fára, kapacita z nejpovolanějších. Byl to právě on, kdo s lidskostí sobě vlastní, díky níž si tak snadno získával důvěru, tišil obavy mých rodičů z mentálního handicapu. Utěšoval je, že děti s rozštěpem bývají naopak dosti inteligentní, neboť co jim příroda vzala na jedné straně, přidává jim často na straně druhé. A první roky mého života to potvrzovaly, obavy rodiny stran mentálního handicapu se nijak nepotvrzovaly. Od malička jsem měl rád knížky, rád jsem kreslil a projevoval prý až bujnou fantazii. Rodiče si asi oddechli. Přesto v nich zahájení školní docházky asi vyvolávalo určité obavy. Bojoval jsem s logopedií, a jak dnes s úsměvem vzpomínáme, ani první ročníky základní školy nenaznačovaly, že bych byl kdovíjaký génius. Třebaže jsem prožil šťastně, radostné dětství, rodiče na mně byli (podle vlastních slov – já bych to tak neřekl) dost přísní, protože chtěli, abych s ohledem na to všechno, co mne při operacích čeká, poslouchal „na slovo“ nejen je, ale i lékaře, a to bez ohledu, zda jsou rodiče přítomni nebo ne. Maminka se se mnou dost učila a prý to bylo někdy o nervy. Posléze se to začalo lámat a po páté třídě jsem se dostal na gymnázium. Přestup byl vcelku vysvobození, skončily jím posměšky za vzhled, které s sebou základní škola přinesla. Tady se ale definitivně ukázalo, že pan profesor Fára měl pravdu. Třebaže jsem rozhodně neexceloval ve všem, např. s matematikou jsme si nikdy nepadli do noty, našel jsem si obor, který mne bavil a pro který jsem v sobě našel nadání. S úspěchem jsem složil maturitu a dostal se na vysokou školu, absolvoval ji s červeným diplomem a vysokoškolská studia zakončil doktorátem.

Tím se nechci, probůh, chlubit, ale obloukem se vracím k prapůvodním obavám ohledně budoucnosti malého uzlíčku v zavinovačce. Dnes mám práci, kterou mám rád, která dává mému životu smysl a má i viditelné výsledky. Rodiče, třebaže měli obavy nejen o to, zda nebudu mentálně postižený, ale taky nebyli plně přesvědčeni o správnosti volby mé profese (ačkoliv mně vždycky podporovali), z toho mají radost, což mně těší. Jsem snad tedy příkladem toho, že pan profesor Fára měl zásluhou svých letitých zkušeností pravdu. Rozštěp automaticky neznamená žádný mentální handicap. Proto bych rád řekl: „Nebojte se rozštěpu víc, než je nutné. Není to lehká věc, to určitě ne, jde o náročný běh na dlouhou trať. Ale jsou i věci mnohem horší…“

                                                                                                 Josef