Moje cesta k operaci patra

Narodila jsem se před 50 lety s levostranným rozštěpem rtu a  rozštěpem  patrového čípku. Alespoň   jsem si to 43 let myslela.

Rozštěp jsem zdědila po mamince, ta byla první v našem rodě, má jen rozštěp rtu. Moje narození maminka těžce prožívala, utekla se mnou na vesnici, aby mě pokud možno nikdo do operace neviděl. Na operaci rtu jsem šla v půl roce, čtrnáct dní jsem strávila v nemocnici bez kohokoliv blízkého. V šedesátých letech se nesmělo do nemocnice ani na návštěvy kvůli infekci. Sestřičky prý vždy do telefonu rodičům říkaly: „Vaše dcera je moc hodná, spokojená, vůbec nebrečí.“ Vrátili mne po 14 dnech úplně ochraptělou, tak jsem asi „trochu“ brečela.

Už od malička si pamatuju, že jsem byla “ jiná“. Bez sebedůvěry, se spoustou strachů, ve škole jedničkářka, která se musela všechno naučit třikrát lépe než spolužáci. Na základní škole mi kamarádství se spolužáky moc nešlo, zlepšilo se to na střední a vysoké. Spoustu let jsem nevěřila, že o mne bude mít zájem kluk, s kterým bych mohla založit rodinu. Nápadníky jsem nějaké měla, ale hledala jsem ideál a ten nikde nebyl. Kolem mé třicítky se začala objevovat deprese. Spokojenou rodinu jsem založila až po čtyřicítce, na druhý pokus. Bohu díky za ni.

Absolvovala jsem v dětství ve FNKV několik operací rtu, nosního septa a dlouhodobou ortodontickou léčbu. Vlevo nahoře mám můstek už asi 12 let, zatím drží. Implantologie mne pravděpodobně ještě čeká. Operace v dětství si jako trauma nepamatuji, pravděpodobně jsem leccos vytěsnila. Můj rozštěp čípku vždy všichni lékaři komentovali: „Naštěstí je to jen čípek, ty ale krásně mluvíš…  „

Kolem mé třicítky se začaly objevovat první dlouhodobé dráždivé kašle, po banální infekci trvaly vždy tak tři měsíce. Brala jsem, že to tak musí být. Časem se to zhoršovalo, začala jsem navíc ztrácet hlas. Pracuji ve zdravotnictví a v ambulanci mluvím celé dny. Navštěvovala jsem ORL lékaře, pneumology, foniatry. Byli dost rozpačití, až teprve jeden foniatr konstatoval, že mám podslizniční rozštěp patra. Bylo mi 43 a byla jsem na stopě, hurá! Začala jsem své patro zkoumat a objevila, že to tak opravdu je. Když jsem se dotyčného foniatra zeptala, jestli by to nešlo operovat, tak mi odpověděl: „A Vy si myslíte, že uděláme fik fik a Vaše problémy se vyřeší?“. Přijala jsem to tedy. Moje problémy se ale zhoršovaly, kašel teď už trval i půl roku. Abych zvládla mluvit v zaměstnání, držela jsem mimo práci hlasový klid. Bylo mi diagnostikováno astma, ale inhalační kortikoidy vůbec nezabíraly. Zkoušela jsem různé kombinace léků včetně antileukotrienů, všechno bez efektu.

Ve 48 letech jsem znovu  šla zkoušet štěstí tentokrát na plastiku na Vinohradech. Nevěděla jsem, kdo se tam zabývá rozštěpy. Dostala jsem se do rukou prof. Duškové. Po prohlídce mého patra byla dost překvapená. Svaly po stranách patra se s léty rozestoupily, zůstaly spojené jen sliznicí, která se stále natahovala – štěrbina měla už šířku asi 1,5 cm. Pak jsem na doporučení prof. Duškové navštívila logopedku a dalšího foniatra. Logopedka s operací patra souhlasila, foniatr neviděl důvod operovat. Prof. Dušková se tedy rozhodla, že patro operovat nebude. Dospělí to prý špatně snášejí, budu se týden dusit na JIP a stejně mi to nepomůže. A objednala mne na plastiku nosu – moje vybočená nosní přepážka údajně způsobuje problémy. Navštívila jsem hned potom dva primáře ORL, oba se shodli, že můj nos není k operaci indikovaný. Termín jsem tedy zrušila a hledala dál. Objevila jsem dr. Borského. K operaci mého patra se s váháním rozhodl, ovšem byl problém s termínem. Dospělé ORL odd. v Motole je přetížené. Nakonec jsem dostala termín v srpnu 2015. Byla čtyřicetistupňová vedra a mne dva dny před termínem operace začalo škrábat v krku. Tak zase nic.

Letos na jaře jsem opět vyrazila do boje za své patro. Nezávisle na Motolské nemocnici jsem se rozjela ještě do Brna. Primář Výška po pohledu do mého krku prohlásil: „Když to neodoperujeme, tak nebudeme vědět, jestli to pomůže“. Já věděla, že jsem na KPECH správně. Operaci jsem tam absolvovala letos v květnu, operoval mne dr. Mrázek. Operaci hradila pojišťovna . Nedusila jsem se, žádné problémy s polykáním, všechno proběhlo daleko pohodověji, než jsem čekala. Péče na Berkové byla vzorná. Už teď vnímám první rozdíl proti stavu před operací – můžu zase normálně mluvit a dokonce zpívat, to jsem už několik let pro dráždění v krku vůbec nemohla. Věřím, že mi operace pomůže i s mým zatím neřešitelným zimním kašlem.

Za zamyšlení stojí, co se to stalo s kdysi proslulým Rozštěpovým centrem ve FNKV? A ráda bych doporučila všem – jděte si za řešením svého zdravotního problému třeba na kraj světa. Nenechte se odbýt, pokud se Vám názor lékařů nezdá, jděte jinam, dokud nebudete spokojeni. Kdybych to neudělala, mám sice dnes rovný nos, ale to je všechno….

                                                                                                     Eva

P.S. Děkuji celému kolektivu na KPECH za skvělou péči. Nikdo se tam nedivil, jakou nestandartní operaci po nich chci, nestrašili mne, že se budu dusit…Opravdu díky.