Michal, 5 let

celkový oboustranný rozštěp

„Tak, a teď si musíme něco povědět o vašem druhém miminku.“

Jakmile doktor vyslovil tato slova, věděla jsem, že je něco špatně. Ležela jsem na zádech a sotva popadala dech. Čekala jsem dvojčata a hodinové vyšetření 3D ultrazvukem v 22. týdnu pro mě bylo víc než náročné. Pak mi oznámil, že jeden z mých chlapečků bude mít rozštěp… celkový… oboustranný. S manželem jsme se drželi za ruce a hlavou nám létalo tisíce myšlenek. Hladila jsem si ohromné břicho, kde se schovávali moji chlapečci, a po tvářích mi tekly obrovské slzy.

Doma jsme samozřejmě hned pročítali internet, ale bylo to moc bolestivé. Dívala jsem se na fotky dětí s rozštěpem a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jsou krásné… stejně jako bude můj syn. Cítila jsem křivdu. Pořád jsem se musela ptát: „Proč já? Proč zrovna můj chlapeček?“ Jenže uplynulo pár dní, zkontaktovala jsem maminku, která taky měla chlapečka s rozštěpem, navštívili jsme plastického chirurga, který operuje rozštěpové vady… a najednou byly všechny naše starosti pryč. Věděla jsem, že to zvládneme. Rodina i kamarádi vzali tuto zprávu s nepředstíraným klidem a já pochopila, že Míša si nás vybral schválně. Věděl, že se narodí lidem, kteří ho budou milovat nade vše.

Čím víc postupovalo těhotenství, tím víc jsem se bála předčasného porodu, který u dvojčat není žádnou výjimkou. Ale chlapci vyslyšeli naše prosby a vydrželi v bříšku až do 37. týdne. Přišli na svět 9. srpna 2011 císařským řezem. Byli to dva pořádní pořízci a hned jak jsem je viděla, milovala jsem je celým srdcem. Nastalo velmi těžké období. S Filípkem jsme byli propuštěni domů a Míšu mi odvezli do dětské nemocnice na jeho první operaci. Nastal kolotoč kojení, odsávání a převážení mlíčka do nemocnice. Míša mezitím bojoval s infekcí, kvůli které mu čerstvé stehy na pusince nevydržely, a tak v sedmi dnech musel absolvovat druhou operaci. Bohužel už nezbylo dostatek tkáně, takže mu zůstal na pusince malý zobáček.

Nic už se nemůže rovnat tomu pocitu, když jsem si Míšu konečně odvezla domů. Byla jsem šťastná, rozněžnělá, vystrašená, zmatená, ale připravená postarat se o svoji smečku. Starost o dvojčata je velmi náročná. Míša navíc kvůli svému rozsáhlému rozštěpu nebyl schopný sát ani z normální savičky, natož z prsu. Každé tři hodiny jsem odsála prso, z druhého nakojila Filípka, pak nastal hodinový boj. Pomocí Habermannovy lahve jsem Míšovi musela odmačkat do pusy dávku mléka a nechat ho minimálně další půlhodinu ve vzpřímené poloze, jinak všechno vyblinkal. Pak jsem měla zhruba 90 minut na přebalení, mazlení, hraní a někdy, když to vyšlo, i trochu spánku a zase znova. Jen díky neuvěřitelnému nasazení manžela jsem všechno zvládla.

Jak kluci rostli, vše bylo jednodušší a Míša se začal stávat miláčkem celé rodiny i našich přátel. Filípek byl maminčin, napojený na prs. Ale kdo přišel na návštěvu, dostal do rukou Míšu i s flaškou. Díky tomu byl a dodnes je velmi přátelský a otevřený vůči všem lidem. Nastal sedmý měsíc a my jsme podstoupili další operaci, zavření patra a korekci pusinky. Vše dopadlo dobře a i když následovalo ještě několik operací rtíku a horního vestibula a pár nás jich ještě čeká, zvládáme všechno s přehledem. Míša je velmi statečný pacient, nikdy si nestěžuje a všechny procedury i kontroly snáší s úsměvem na rtech.

A jestli se bojím? Dnes už ne… kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, nestálo by to za jedinou slzu. Mám dvě úžasné děti a tak jako každá maminka naprosto jistě vím, že i ty nejkrásnější.