Lenka, 11 let
celkový oboustranný rozštěp
Moje Lenička…
Jaká je? V mých očích milující mámy prostě úžasná. Výborně se učí, sklízí úspěchy na závodním koberci v moderní gymnastice, ráda a hodně čte, kreslí, má spoustu kamarádek… Máme se obě moc rády, tak jako se máma s dcerou mohou rády mít.
„Maminko, já tě mám taaak moooc ráda.“
„Jak moc?“
„Tááák,“ a ruce rozpažené až se konce prstíků bělají… Tak jsme si ukazovaly svoji lásku ještě před pár lety. Jak to uteklo!
Později… „Já tě miluju taaak moc, jako celé Slunce!“
„A já jako celou sluneční soustavu,“ směju se.
„Maminko, já tě miluju taak moc… jako celý vesmír.“
„Já také jako celý vesmír,“ odvětím.
„Ne, ne, já víc!“
„Zlatíčko, větší než vesmír přece nic není. Ve vesmíru je všechno, ty, já, hvězdy, planety…“
„Já vím, to chápu, ale já tě mám ráda víc!“
Se smíchem odpovídám, že láskou jako vesmír jsme dosáhly té největší velikosti, k jaké můžeme lásku přirovnávat. Je nekonečný. „Ne, já tě mám ráda víc! Jako celý vesmír aaa… ještě jako všechnu lásku, co je ve tvém srdíčku. A ta se do vesmíru počítat nemůže. Není to ani hmota ani energie!“ Krásné vyznání mé téměř osmileté dívenky…
Dnes stojí na prahu puberty. Zvolna vyměňuje „dětské střevíčky“ za období vzdorovitého osamostatňování. Čas, kdy si bude méně a méně jistá sama sebou, kdy pohled do zrcadla, stejně jako u jejích vrstevnic, neobstojí před vyumělkovanými fotografiemi modelek v časopisech. Období, kdy jí dvě tenké jizvičky táhnoucí se od nosu ke rtu budou vadit více než kdykoliv předtím i kdykoliv potom. Přichází náročný a zároveň úžasný přerod děvčátka v dívku… v ženu.
Kdybych před 11 lety, kdy mi na ultrazvuku diagnostikovali, že se narodí s rozštěpem obličeje, věděla, jak úžasné dítě čekám, neuronila bych ani slzičku. Kdybych v porodnici, když jsem se dívala na její tvářičku poznamenanou touto vadou, viděla její dnešní fotografii, netrápila bych se.
Všem rodičům, kteří se o rozštěpu svého děťátka dozvědí v těhotenství nebo až v porodnici, bych přála, aby dokázali ve svém srdci nahlédnout do budoucnosti…
maminka Leničky
Povím vám příběh, svůj příběh, jak to šlo se mnou od začátku až do teď.
Začalo to tím, že se narodila malá holčička s rozštěpem a maminka ji pojmenovala Lenka. Ta holčička, to jsem byla já! Holčička rostla a rostla, až jí byly čtyři roky. Ve čtyřech letech jsem šla do školky. Ve školce se každý divil, co to mám na puse, a tak jsem vysvětlovala, že to jsou jizvičky po operaci rozštěpu obličeje a že mi to nevadí.
V pěti letech jsem šla s mamkou na sestřin maturitní ples. Vystupovaly tam gymnastky a já pak začala cvičit podle nich. Moc se mi to zalíbilo a řekla jsem mamce, že chci být také gymnastka. A mamka mě tam přihlásila. Dlouho trvalo, než jsem pochopila, jak těžké to je. Do závodního oddělení jsem se dostala asi po půl roce přípravy. Tam to začalo být opravdu náročné.
No a přišla na řadu škola. Než jsem nastoupila do první třídy, uměla jsem už dávno číst. Nastoupila jsem do školy u nás na vesnici. Jsme docela fajn třída, hádáme se jenom někdy. No poslední dobou pořád. Vlastně s některými holkami se občas nebavím. Ale mám ve třídě svoji BFF – to jako tu nejlepší kamarádku. Bude mi chybět. Od šesté třídy jdeme totiž každá na jinou školu.
Jak už jsem říkala, v gymnastice je to těžký, ale nyní se mi podařilo vyhrát oblastní přebor a jet na Mistrovství České republiky v jednotlivcích. Byla jsem jedenáctá z dvaceti sedmi. Také jsem závodila na MČR ve společných skladbách, a to jsme skončili na skvělém šestém místě. Vcelku jsem ráda, že mě mamka do gymnastiky přihlásila. Mám tam spoustu dobrých kámošek.
No a teď pár koníčků. Hrozně mě baví kreslit a natáčet filmy. Učím se je i stříhat. Ráda vyrábím různé věci, k posteli jsem si například vyrobila závěs z papírových kroužků. Inspiraci hledám na Youtube. Taky mě baví číst. Moje oblíbené knížky jsou napínavé a některé i strašidelné. Také bych jednou chtěla napsat nějakou napínavou knížku.
A můj rozštěp? Je úplně v pohodě. Absolutně nechápu, jak někdo může nechtít mimi s rozštěpem. Je to strašné, když ho jenom kvůli rozštěpu nechají zabít ještě u maminky v bříšku. Je to nespravedlivý. Nedělejte to!!! Vždyť takové dítě může normálně žít jako já. Úplně stejně jako lidi bez rozštěpu. Já mám rozštěp a vůbec mi to nevadí. Každého člověka je škoda. NEDĚLEJTE TO! Prosím.
Lenka
