Přítomnost lékaře u porodu byla dříve trestná

Lékař u porodu? Nedůstojné, příliš krvavé či dokonce trestné! Vždyť v 16. století jednoho nešťastného lékaře za přítomnost u porodu upálili. V minulosti byla pomoc při rození dětí v kompetenci porodních bab a ještě v 19. století tato dnes přirozená záležitost stavěla ženu na tenkou hranici mezi životem a smrtí. O to větší senzaci vzbudil Úvod k babení Antonína Jungmanna z roku 1804.
„Čiliž ubohým českým bábám, any nemajíce učitelů českých, s mnohou nesnadností umění se svému vyučují a vyučily a od pouhých Němců zkoušeny bývají, je tato práce určena. Nového tu Čech mnoho nalezne za tou příčinou, že spisů podobných, jak svrchu praveno, Čechům se nedostává,“ psal ve své proslulé knize Antonín Jungmann (1775 až 1854), lékař a porodník, bratr slavného obrozence a jazykovědce Josefa Jungmanna.

Pro české ženy svým Úvodem k babení udělal tolik, že se z knihy stal okamžitě bestseller. Popularitou je s ní v té době srovnatelná pouze Kuchařka Magdalény Rettigové. Šlo totiž o první český podrobný spisek určený porodním bábám, který jim poprvé umožnil skutečně česky pročíst rady lékaře o průběhu porodu a o možných komplikacích. Zachránil tím mnohý ženský život v čase, kdy před porodem nebylo nic mimořádného na tom, že nastávající matka sepsala svou závěť.

Proč byly vlastně ženy vystavovány takovému nebezpečí a přítomnost lékaře byla považována za nedůstojnou?

Krvavost lékaře odrazovala
Tento předsudek se táhl až do 19. století. A byl krutý. Jak už bylo v úvodu řečeno, v roce 1521 byl v Hamburku odsouzen a upálen na hranici doktor Viet za to, že se přímo účastnil porodu, kam se mu podařilo vloudit v ženském převleku.

U porodů proto zůstávaly báby, případně muži-lazebníci a bradýři. Přítomnost těchto oficiálně zvaných „babičů“ kupodivu nevadila. Při jejich činnosti je pak ovšem mohly zaskočit věci nejrůznější – příčná poloha dítěte a jiné komplikace, možnost sepse (otravy krve), velké ztráty krve.

Při neobvyklých polohách a protržení dělohy často umírala matka i dítě. Při komplikacích nezbývalo babiči nic jiného než zabít dítě v těle matky a po kusech je z těla vyjmout. Neděste se – v několika málo případech matka díky tomu přežila. Dítě bylo nutno tímto způsobem vyndat, i když matka byla mrtvá – z náboženských důvodů muselo být pokřtěno.

Tuto nechutnou operaci musel nevyhnutelně vylíčit i Antonín Jungmann. Právě krvavost porodních zákroků lékaře odrazovala – nepokládali za důstojné vykonávat takovou práci a ženy přenechali bábám a babičům.

Jungmannova knížka vnesla do porodnictví nové světlo – byla mnohokrát znovu vydávána a její čeština se stále zlepšovala. Bratru Antonínovi při ní pomáhal i Josef Jungmann a v Úvodu spolu vytvářeli i nová slova – pánvice (pánev), hanbová kost (kost stydká). České porodnictví se tedy mohlo rozvíjet – však také jeho dějiny zatím nebyly příliš bohaté.

Sórános uměl dítě obrátit v děloze
V roce 138 sepsal řecký lékař Sórános z Efesu dílo o umění porodnickém a nemocech ženských. Byl to spis neuvěřitelně moderní – doporučoval při vyšetření zrcátko a porodní židli. Hlavně se ale dokázal vypořádat s porodními komplikacemi – Sórános uměl dítě v příčné poloze obrátit „porodnickým obratem na nožičku“, používaným dodnes.

Tragické bylo, že v následujících stoletích byl obrat zapomenut a pokusil se o něj až v 15. století italský lékař Antonio Benivieni. I Sórános ovšem radil v případě nezvládnutého porodu dítě rozřezat a vyjmout. První porodnické knížky se začaly objevovat až v 16. století. Úplně první se objevila ve Štrasburku v roce 1513.

Česká příručka vyšla v roce 1519. Jejím autorem byl Claudián, vlastním jménem Mikuláš Kulka. Kniha se zachovala v jediném exempláři v Národní knihovně a ve své době šla rychle na odbyt. Porodnickou knihu vydal v roce 1567 i Melantrich a řada vyvrcholila spisem Matouše Volkenbergra Zahrádka růžová žen plodných.

Knihy ale neobsahovaly tak podrobný návod, jaký později sepsal Jungmann. Problémem bylo, že o početí měli tehdejší lékaři svérázné představy.

Kýchací prášek a sádlo kočičí
Jeden z lékařů o početí např. napsal: „Zplození dítěte pochází ze smísení ženského a mužského temperamentu. A to semeno mužské pochází od samého mozku z čtvrtého svaření a záživnosti. Ta hmotnost, z které zároda pochází, jest nejčistší materie a vlhkost plná duchů v spojování manželském, ze všech oudův těla vyražená a v semeno muže a ženy přišlá a spolu v jeden temperament zběhlá.“

K sexu se středověk choval překvapivě – vyzdvihoval nutnost ženského orgasmu, neboť jinak se prý žena stane hysterickou. Hysterie měla podle středověkých lékařů své sídlo v děloze. Zato s příčnou polohou dítěte si rádcové nedělali starosti: „Druhdy se přitrefí, že dítě k východu napříč obrácené nebo křížem přeložené, s hřbetem k hrdýlku materníka (dělohy) padne. Což trefí-li se, nemá být pomáháno ani rodičce, ani dítěti.“

K posílení porodních bolestí kvůli rychlejšímu porodu radili lékaři kýchací prášek a pro hladký porod „do lůna matky napustiti oleje z bílého lilium spolu se sádlem kočičím, k tomu šafránu dvě zrna“. Jak rodička snášela takové úkony při porodu, není známo.

Hodnota českých knih, což dokládal známý gynekolog profesor Rubeška, byla ve srovnání s italskými a německými návody prachbídná. V sedmnáctém století vyšla u braniborského dvora v Berlíně kniha téměř převratná – paměti porodní báby Justiny Siegemundinové. Vylíčila v ní obrat na nožku – dvojitý hmat, který pomáhá změnit příčnou polohu dítěte na nožky. Bába byla tak slavná, že ji povolal sám kurfiřt Fridrich Vilém ke svému dvoru.

V té době už také došlo ke změně v postavení porodníka.

Kleště i císařský řez
Na francouzském dvoře ustavili porodníky, tzv. accouchuers. Ti měli i své instrumenty – ostré a tupé háky, hák k proděravění hlavy dítěte (kvůli snazšímu vyjmutí mrtvého plodu) a kleště sloužící k vyjímání částí těla usmrceného dítěte (aby se zachránil život matky).

Chyběl ale nejdůležitější nástroj v porodnické praxi – porodnické kleště. Zdánlivě jednoduchý nástroj – dvě ploché lžíce s okénky, zakřivené tak, aby přilehly k hlavičce dítěte. V místě křížení byl zámek.

Vynalezli je v 17. století Angličané – chirurgové ze známé rodiny Chamberlenů. Svůj vynález tutlali a za to je odsuzovala celá londýnská lékařská společnost. Kleště používala rodina při každém porodu – i to bylo kritizováno. Chamberlenové své tajemství nevyzradili – bylo objeveno až v roce 1818, kdy ve starém sídle rodu obchodník s vínem nalezl skříň s porodnickými nástroji.

Na evropském kontinentu poprvé zkonstruoval kleště v roce 1723 Jean Palfyn z Flander. Porodníci k nim měli různý přístup – náš vynikající porodník Jan Melič se s nimi nechal namalovat, Angličan Hunter naopak ukazoval medikům své kleště pokryté rzí na důkaz, že je nepoužívá.

Znám a používán byl od 17. století také císařský řez – při něm lékař jako jediné narkotikum používal tvrdý alkohol. Ženu při operaci přivázali k posteli – bolest byla nesmírná. Výsledky císařských řezů bývaly hrozné – úmrtnost se pohybovala okolo 73 procent. Matky většinou zahubila sepse. Tak tomu bylo i za Jungmannových časů.

Vlašský špitál
Pro české porodnictví znamenala přelom doba tereziánská – cestu mu prolomila právě Marie Terezie za pomoci svého lékaře Bernarda van Swietena. Nařídila vybudovat pro svobodné nastávající matky a nalezence v Praze zvláštní ústav. Nedala na něj ale státní peníze, a tak k otevření ústavu došlo až díky hraběnce Kinské v roce 1765 v Soukenické ulici na Starém Městě. Ústavu se říkalo porodnice Máří Magdalény.

Porodnice a nalezinec pak byly připojeny k Vlašskému špitálu na Malé Straně.
Porodnice se však rozšiřovala – v květnu roku 1777 byl k Vlašskému špitálu připojen i vedlejší Šporkův dům a pro rodičky tu bylo dvacet lůžek.

Od 60. let 18. století také už skládali babické zkoušky muži i ženy. V roce 1789 vyšlo nařízení, že všichni doktoři medicíny a ranhojiči musejí absolvovat výuku a zkoušku z porodnictví. Roku 1759 byla na univerzitě v Praze zřízena stolice pro porodnictví, v jejímž čele stanul Ignác Ruth. Měl také přednášet o porodnictví ve Vlašském špitále, ale ženy se styděly a z přednášek sešlo.

Pro báby tělesný trest
Přísnější požadavky byly kladeny i na báby – musely získat na univerzitě diplom. Ty, které ho neměly, a přesto babictví provozovaly, mohly dostat pokuty a při druhém nachytání je očekával tělesný trest. Zároveň Josef II. 27. dubna 1786 nařídil chirurgům studium na univerzitě. Chirurgie se tak sblížila s klasickou medicínou, a právě chirurgové také měli báby zkoušet.

Josef vydal ještě v roce 1789 nařízení, aby byla postavena všeobecná nemocnice u sv. Apolináře na Novém Městě s kapacitou 50 lůžek. O rodičky pečovala jedna bába, tři opatrovnice a kuchařka se služkou. Profesorem pražského porodnictví byl jmenován dr. Jan Melič (1763 až 1837). Byl nejen výborným odborníkem, ale i pedagogem. Na vlastní náklady zřídil v roce 1787 porodnici pro chudé rodičky. Byl tmavooký, vlídný a porodnické kleště používal skutečně často.

Pak v roce 1804 vyšel slavný Jungmannův Úvod k babení. Sám Jungmann, vysoký, štíhlý a podle žen krásný muž, byl roku 1811 jmenován řádným profesorem porodnictví. Zveleboval porodnici, vybavil ji novými přístroji a od roku 1844 pořádal na klinice teoreticko-praktické pokusy.

Od roku 1826 nemohli doktoři lékařství dostat veřejné místo, nebyli-li zároveň aprobovanými porodníky. To Antonínu Jungmannovi vyhovovalo. On sám pilně učil na klinice a věnoval se i práci literární. Radil ženám, aby při porodu tlačily hlavy na prsa a osvěžovaly se kvůli bolesti vínem. Kleště používal jen v krajních případech. Rozřezání dítěte se také bránil, jak mohl, sám radil navrtat hlavičku. Připouštěl ovšem, aby babiči prováděli i císařské řezy.

Výuka porodnictví pro lékaře a porodní báby se oddělila až v roce 1850 a rychlý rozvoj oboru si vyžádal zcela nové, větší a modernější prostory. Proto byl architekt Josef Hlávka pověřen vybudováním nové Zemské porodnice (1865 až 1875) v dnešní Apolinářské ulici. Se svými 367 lůžky byla jednou z nejmodernějších v Evropě. Porodnictví vkročilo do jiné doby.