Karolína, 5 let
celkový oboustranný rozštěp
Jsem hrozně nerozhodný člověk, ale před pěti lety jsem se rozhodla naprosto správně. Bylo mi 29 let a s partnerem jsme se snažili už přes rok o miminko. Je o osm let starší a již měl dva syny z prvního manželství, takže byl trochu nervózní z toho, že to najednou nejde. Začali jsme tedy chodit na speciální kliniku v Brně, ale zbytečně, protože o tři týdny později jsem zjistila, že jsem již těhotná.
Vše v těhotenství probíhalo normálně a všechny důležité testy byly v pořádku. Těšili jsme
se na miminko a já strašně toužila po tom mít holčičku. Na několika vyšetřeních mi zopakovali, že čekám chlapečka. Mluvila jsem s miminkem od samého začátku, byl to můj nový parťák (rovnou jsem mu říkala Mareček). Bylo září 2010, chystali jsme se s mými rodiči a partnerem odjet na dovolenou do Chorvatska a já šla ve středu na dvě vyšetření (ve 21. týdnu). Partner šel tehdy se mnou a těšili jsme se, že opět uvidíme naše miminko na monitoru. Jeden doktor zkontroloval srdíčko a ptal se, jestli už máme jméno. Řekli jsme jednohlasně Mareček, doktor se usmál a říká, že by se spíš hodila Zuzanka… Radostí mi začaly téct slzy, že to nakonec bude holka! Věděla jsem hned, že to bude Karolínka, a v duchu jsem skákala radostí.
Následovalo další vyšetření, již u běžného gynekologa. Bavili se s partnerem o počítačových hrách, což šlo trochu mimo mě a já se radovala z holčičky. Najednou doktor ztichnul a dlouho koukal na obrazovku. S tím, že se mu něco nezdá, odešel pro paní doktorku z vedlejší ordinace. Pocity štěstí vystřídala panika, co se může dít. Když přišla paní, podívala se a potvrdila, že miminko má rozštěp. Oči se nám zalily slzami a já měla v hlavě děsný zmatek. Paní doktorka byla úžasná, ani chviličku nezaváhala. Uklidňovala mě, že to nic není, že se to dá v dnešní době úspěšně operovat již u miminek, a hned volala do porodnice – Bohunic, zda by mě ještě tentýž den nevzali na odběr plodové vody a pupečníkové krve, aby se vyloučily jiné genetické vady, které mohou být s rozštěpy spojeny. Také nás hned nahlásila na genetiku. Mladý pan doktor mi ukázal obrázky na internetu, kde byly děti s operovanými rozštěpy. Trochu mě to uklidnilo, ale jen na chvíli. Rozštěpy jsem znala, teta má rozštěp rtu, ale není to přímá příbuzná, takže v naší rodině se objevil rozštěp vlastně poprvé. Vše bylo najednou tak strašně rychlé a já panikařila. Na jedné straně partner, který zrovna studoval sociální pedagogiku a tvrdil, že musíme vyloučit, že miminko bude mentálně postižené. Na druhé straně to riziko s odběry spojené… Pořád to slyším v hlavě, když jsem volala mamce o pomoc a ta mě od odběrů zrazovala, že je to moc rizikové. Říkala, že když to nezvládnu, že si miminko vezme, i kdyby bylo sebevíc postižené, a ať na odběry nejdu. Pocity nerozhodnosti ve mně bily jak zvon.
Znala jsem ta rizika, ale strach byl nakonec větší. Na genetice mi udělali zrychlené testy, protože jsem byla již v posledním týdnu, kdy šlo jít na potrat. V Bohunicích, při odběrech, jsem se bála kouknout na obrazovku, ale koukla se a poprvé jsem uviděla Kájouška v „3D“. Krásně se natočila pusinkou a já vše viděla. Měla trošku širší nosánek a ten „zobáček“ místo pusinky, ale byly vidět nádherné obrovské oči. Hned jsem pochopila, že na potrat nikdy nepůjdu, i kdyby zjistili cokoliv. Nikdy na ten pohled a pocit nezapomenu, zamilovala jsem si ji o mnoho víc a uklidnila se. Strašně jsem se jí pak omlouvala, že jsem jí nevěřila a zaváhala.
Testy dopadly dobře a my jsme odjeli na dovolenou, kde jsem se dala psychicky do pohody. Začali jsme chodit na setkání s lékaři, kteří rozštěpy v Brně operují, a zkušenějšími rodiči. To nám celkově moc pomohlo. Vše bylo přesně naplánováno. Po porodu to bylo rychlé. Při pohledu na Karolínku jsem věděla, že spolu zvládneme všechno! Byla moc pěkná i s neúplnou pusinkou. Třetí den po porodu mi ji odvezli do dětské nemocnice. Ten den a půl čekání byl náročný, ale vše proběhlo bez problémů. Druhý den po operaci jsem už mohla být u ní pořád. Týden jsme spolu strávily na neonatálním oddělení, kde mi vše vysvětlili a naučili mě spoustu věcí. Za to všem sestřičkám i doktorům moc děkuji, byli úžasní! Kojit jsem nemohla, na to měla Kájinka rozštěp hodně rozsáhlý. Ale zvládly jsme mlíčko i kaše přikrmovat bez problémů, občas jen troška utekla nosánkem, ale jen malinko a úplně se to spravilo v devíti měsících, po operaci patra.
Karolínce je nyní čerstvých pět let, zvládla toho už hodně a ještě toho hodně zvládnout musí. Je statečná a věřím, že s láskou, kterou jí všichni věnujeme, zvládne všechno. Jsem šťastná, že ji mám. Nikdy bych neměnila, miluji ji jaká je, a přestože má pár jizviček nad rtíkem, je to naše úžasná princezna se šťastným úsměvem.