KARIN – ZPOVĚĎ A ÚVAHA Z MÉHO BLOGU

Moje zpověď – momentální rozpoložení mysli

Právě teď přemýšlím, jak slovy popsat bolest a zbytek pocitů, které hlodají mé srdce. Tolik se mi chce plakat, ale mé slzy by byly k ničemu. Tak se mi chce křičet na lidi kolem, abych v sobě přestala dusit pocity, že jsou hrozně slepí.

Nemohu se dočkat láskyplného objetí od mé lásky. Až mu zabořím svoji tvář, kvůli které trpím, do ramene a spokojeně zavřu oči, jen co mě k sobě pevně přivine a já vdechnu jeho mužnou vůni. Schová mě před zraky těch, kterým pohled na mě působí nevolnost. Ochrání mě.

Je hrozné se takovým způsobem utápět v sebelítosti. Proč tak najednou? Naivně jsem si myslela, že tahle hloupá kapitola je už dopsaná a definitivně pohřbená pod vrstvou prachu, ale nesmím zapomenout, že staré rány se opět mohou otevřít a krvácet. Tolik se mi chce brečet.

Někteří lidé dovedou své nedostatky snadno schovat, zatímco já musím chodit s hlavou vztyčenou a kolikrát je to moc těžké.

Slyšela jsem, že o mě maminka málem přišla. Co kdyby se to stalo? Ptám se sama sebe, kolika lidem jsem ovlivnila život a nenávratně je přivedla na správnou cestu. A kolik z nich by bylo šťastnějších? Ano, i já pár lidem ublížila. Tak co by bylo? Takové úvahy nechám stranou, alespoň prozatím.

O co mi tedy jde? Pokouším se promlouvat sama k sobě a vida, konečně pláču. Píšu ve škole, schovaná v rohu šatny s kapucí na hlavě, zkříženýma nohama a koleny u těla. Vím, že až odložím tužku, tak bude zase líp. Vždycky to tak je.

Smířila jsem se s tím, že se na mě někteří lidé budou dívat skrz prsty, protože se od nich odlišuji. Brala jsem to dokonce jako svoji přednost, protože jsem si byla jistá, že díky TOMU nebudu další tupou ovcí kráčející v davu. A věřila jsem, že lidé, kteří mě znají, se na mě dívají jako na úplně obyčejnou dívku. Jenže všechno nebývá tak růžové, jak si to člověk maluje.

A jaký je ten můj problém? Má odlišnost? Narodila jsem se s rozštěpem rtu a patra. Pro ty, kteří neví, co to znamená, mám vysvětlení. V horním rtu jsem měla asi centimetrový otvor a patro rozdělené uprostřed. Byla jsem na několika operacích, ale stále jsou následky vidět a budou. Mám velký nos, pod kterým se táhnou k hornímu rtu dvě jizvy, a tak dále. Už mě to nebaví. Nebudu o tom mluvit!

Nedávno mě na to upozornil můj přítel, a třebaže to formuloval téměř roztomilým způsobem, neuvěřitelně se mě to dotklo. Proč? Vždyť je to mojí součástí a nic s tím nenadělám. Asi jsem blázen. Jeho babička mě nesnáší. Představovala by si vedle tak úžasného kluka, jakým on je, někoho lepšího. Možná dlouhonohou blondýnu v krátké sukni, možná obyčejnou holku, na kterou by se ale dalo dívat. Já nevím.

A co dítě? Beru to jako můj sen a plán do budoucna. Ale chtěla bych ho vůbec přivést na takový svět? A co kdyby byl stejně “postižený” jako já a lidé ho nechápali? Co kdyby byl malý Ben nešťastný? Bylo by tohle ode mě zodpovědné chování?

Proč lidé nedokáží vidět i to, co se skrývá uvnitř člověka? Co je to tvář? A především kdo jim dává právo podle ní odsuzovat člověka, kterého ani neznají?

Maminka mi vždycky říkala, když jsem za ní přiběhla ze školy s pláčem, že se mi děti smějí; abych pochopila, že to dělají, protože jsou hloupé. Asi ano.

Jenže otázka zní, zda mám být za svou odlišnost ráda, nebo ji nenávidět. Přece jen mi dala nový pohled na svět a naučila mě, že lidé se nemají soudit podle vzhledu. Jeden moc moudrý muž mi řekl, že jsem jedinečná. Není to synonymum slova divný!

Už nepláču. Zase bude líp, tím se utěšuji. Rány se časem opět zahojí. Zamyslete se nad tím.

–

Lidé, kteří posuzují jen podle vzhledu, jsou hloupí!

Když jsem byla malou holčičkou, která ještě chodila na základní školu na první stupeň, často jsem ze školy utíkala s pláčem rovnou domů. Domů k mamince. Víte, děti tohohle věku umí být pořádně kruté ke svým vrstevníkům, kteří se od nich jakkoli odlišují. K těm, kteří jsou jiní. Zvláštní. Divní.

Dostávala jsem ošklivé přezdívky. Vím, nebyla jsem jediná terčem posměchu. Bylo alespoň štěstí, že jsem měla několik přátel. I když ty pravé jsem poznala až o něco později.

A to moudro, o které se s vámi chci podělit? Když jsem tak jednou seděla u maminky na klíně v kuchyni, tričko už měla mokré od slz, pověděla mi následující: ,,Beruško, třebaže se od ostatních odlišuješ, tak to není prokletí, ale tvůj dar. Tvůj rozštěp je totiž ten nejlepší třídič na lidi. Ti hloupí, povrchní lidé, kteří se ti smějí, za tvůj smutek vůbec nestojí. A ty je poznáš.”. Bylo mi sotva devět, tak jsem si nebyla příliš jistá, co tím myslí. Pro mě tenkrát bylo důležité, abych byla pokud možno neviditelná a měla od jejich zraňování klid. Tak mi mamka pověděla důvod, proč to dělají. Takoví lidé mě uráželi jen proto, aby si ostatní nevšímali jejich vad. Ze strachu, ne z radosti. Alespoň většina z nich.

A co teď? Je mi 17 a jsem ve druháku na střední škole. Moudro, které mi maminka předala, jsem již pochopila a usnadňuje mi život. Třebaže se občas ještě objeví někdo, kdo na mě kouká skrz prsty, aniž by mě vůbec znal. Aniž by se vůbec snažil mě poznat. Pro takového člověka jsem podivná holka, která by neměla být s tak skvělým klukem, jakého mám… Ale já se snažím si zasloužit každé laskavé slovo. Snažím se být rádcem a pro ty, kteří myslí srdcem, udělat maximum. Vděčím jim za svůj spokojený a pokud možno sebejistý život. A především jemu. Mému princi, který přijel na bílém koni, aby mě vysvobodil z toho všeho. S ním jsem sebejistá, šťastná a v bezpečí. To je pro mě tím nejdůležitějším.

Tak i vy zkuste popřemýšlet o tom, jakého charakteruje člověk, když jediné co ho zajímá je, zda máte divně pokřivený úsměv, nebo velký nos. Co je to za člověka a kdo mu dává právo kohokoli soudit podle vzhledu bez toho, aby ho znal? A jaký vy jste člověk? Zasloužíte si jeho kritiku, nebo si zasloužíte štěstí? Na kolik u vás samotných převažuje sobeckost a když na ulici potkáte člověka s “podivnou” chůzí, raději se mu obloukem vyhnete, nebo na něj snad vrhnete opovrhující pohled? Proč?

Já jsem většinou za svoji odlišnost ráda. Nejsem tupou ovcí v davu. Mám svoje skryté stránky a mám svůj detektor na lidi. Jsem jiná, výjimečná. A ti opravdoví lidé to vědí.

–

Jak vše vidím dnes…

Už to jsou dva roky, co vznikla Zpověď a v mém životě se toho změnilo hodně. Podstoupila jsem další operaci, kdy mi zmenšili křídla nosu (na ten zákrok jsem se těšila už od patnácti) a nechala si udělat můstek (nahradily se čtyři zuby). A to mi úžasně zvedlo sebevědomí. Teď se za mnou kluci otáčejí, chodím s hlavou vztyčenou a směju se na celý svět. Jsem spokojená přesně taková, jaká jsem teď.
Doktoři navrhovali, že mi ještě poupraví jizvičky pod nosem a horní ret, ale řekla jsem, že nechci. Jsou to moje památné jizvy, díky kterým mi ta má vnější krása nikdy nestoupne do hlavy a taky, až jednou budu mít děti, pod jejichž nosíky se jim budou třeba i táhnout ty stejné, můžu říct, že je mám taky.
Myslím si, že k tomu, abych se dostala do fáze, kdy jsem smířená sama se sebou, bylo zapotřebí především času. Dospěla jsem a pochopila, že na tom přece nic není, nijak mě to neomezuje. A co je ještě důležité, mít rodiče, kteří vás podrží tak, jako podrželi mě. Přiznávám (bez mučení), že puberta v mém případě probíhala bouřlivěji a jakmile u nás doma padlo slovo rozštěp, zaječela jsem, práskla dveřma a pak hodiny brečela. Ale maminka to se mnou vydržela a za to jí nepřestanu nikdy obdivovat.
A teď se o mě kluci perou a současný přítel snad ani neví, že nějaký rozštěp mám. Rada do života, kterou vám můžu dát, je taková: mějte se rádi pro to, jací jste, a nenechte si od nikoho šlapat po sebevědomí.

–

podívejte se na můj blog

 

Karin Ghisiová