|

JE NÁS PĚT

,,Věděli jsme od první chvíle, že tohle bude dlouhá cesta za úplným uzdravením. Na konci této cesty je šťastný úsměv.“

 

V srpnu 2009 mi můj gynekolog řekl tu skvělou novinu. Budeme pětičlenná rodina.    Byla jsem šťastná, protože jsem si vždycky přála mít tři děti.  Všechny testy, které jsem podstoupila, byly v pořádku. Až jedno ultrazvukové vyšetření nedopadlo nejlíp. Bylo to ve 20 tt, bylo to 16. listopadu 2009, kdy mi dr. potvrdil, že miminko je holčička,  jenže pak zvážněl a vyslovil větu: ,,Paní Theinertová, je tu menší problém. Miminko má vývojovou vrozenou vadu – rozštěp rtů a čelisti.“ Jen pan dr. nebyl jistý s rozštěpem patra. Proto mě objednal do fakultní nemocnice v Ostravě – Poruba. Mají lepší ultrazvuk, jenže tam nám nemohli potvrdit rozštěp patra. Malá uličnice si dala ručičky před pusinku a tím nám naznačila, že si tohle nechá jako překvapení. První chvíle po zjištění diagnózy byly strašné, každá maminka ví, o čem mluvím. Myslela jsem si, že se mi zbořil celý svět. Ale díky internetu a povzbuzení maminek, které si tím prošly a mají před sebou dalekou cestu se svými dětmi za šťastným úsměvem, jsem si řekla, že to zvládneme. Týdny rychle utíkaly a najednou nastal den odjezdu do Brna – Bohunic, kde se mělo narodit naše malé sluníčko a během dvou dnů po narození být operované paní dr. Vokurkovou. Naše malá princezna se narodila 31. Března 2010  akutním císařským řezem, s rozštěpem rtů a čelisti. Tím jsem byla ochuzená o první minuty jejího života na světě. Přivezli mi ji ukázat za dlouhých 6 hodin. Byla maličká s pusinkou díravou, ale přesto byla nádherná a hlavně to bylo naše malé sluníčko. Doma na ni nedočkavě čekali bráškové a tatínek, který už připravil doma pro Janičku postýlku. Na druhý den po narození Janu odvezli do nemocnice na Černopolní, kde ji dr. Vokurková operovala. Byla operovaná na Velký pátek, protože byly Velikonoce, já jsem za dcerou přijela na Velikonoční pondělí. Dny s ní rychlé ubíhaly a najednou tady byl pátek, kdy nás propouštěli domů. Tatínek si pro nás přijel ,a jakmile jsme dorazili domů, první věta kluku byla: ,,Kde máš miminko a ukaž“(Martin 7 let a David 6 let). Davídek se nemohl vynadívat a pořád ji hladil po tvářičce. Martínka nějak moc nebrala, supr, mám ségru, ale není s ní velká legrace. Ale už se to změnilo, protože si s ní může hrát a podávat jí hračky a hlavně dělat všelijaké grimasy a Jana se tomu od srdíčka směje.

Jana roste jak z vody a je to malý čertík s andělskou tvářičkou. Všude musí být, a jak není po jejím, tak se dokáže krásně vztekat. Za chvíli budou Vánoce a už se těšíme, jak se bude Jana tvářit na vánoční stromek a dárky od Ježíška. Roste z ní velká tanečnice. Je to krásná a zvídavá holčička.  Kdo neví o rozštěpu rtu, tak to ani nepozná. Operace čelisti nás čeká až za 8 let, zaleží, jak vyrostou druhé zoubky a taky reoperace rtíku. Čeká nás dlouhá cesta za šťastným úsměvem, i když my ho už máme 17 měsíců, tolik je našemu sluníčku Janě.

Marcela Theinertová

 

Podobné příspěvky