JDE SE DO ŠKOLKY

Pro mnohé rodiče a děti představuje nástup do školky významnou a s nadšením očekávanou událost. Jde o nesporný, doslova hmatatelný doklad vývoje dítěte směrem k větší samostatnosti. Malý školáček se musí celé dopoledne, někdy i celý den obejít úplně bez maminky. Náhražkou za ni mu je paní učitelka, která má ke vší smůle na starost ještě dalších deset nebo i dvacet „sourozenců“.

 

 

Minulý díl seriálu o separaci se věnoval narození mladšího sourozence. V tomto pokračování se budeme zabývat další z řady vnějších okolností, které vedou dítě cestou od absolutní závislosti na matce, přes mezidobí relativní závislosti až k samostatnosti a nezávislosti (Winnicott, 1963).

 

Nástup do školky je dalším nutným krokem v procesu separace. Stejně jako v předešlých případech se i zde zhodnocují všechny doposud vybojované pokroky v procesu postupného odloučení z absolutní závislosti na matce. A stejně jako v předchozích situacích se i zde nedokončené úlohy z předchozích období stávají překážkami a komplikacemi v přechodu od domácí ke kolektivní péči.

 

Pro většinu matek je odchod dítěte do školky symbolickým uzavřením jedné epochy jejich rodičovství. Poprvé se matka musí o své dítě dělit s někým úplně cizím. Některé se svou dcerkou nebo synkem poprvé nestráví celý den. Svěřit své dítko s důvěrou cizí paní učitelce není vůbec snadné.

 

Dát své dítě cizím lidem?

 

Mnohé maminky nejsou přesvědčeny, že paní učitelka bude dítěti rozumět tak dobře jako ony. Jiné napadá, že by jejich chlapečkovi nebo holčičce mohl ve školce někdo ubližovat. Již méně rodičů si dokáže připustit vlastní obavy ze samoty a strach z pocitu opuštěnosti, které jinak radostnou událost mohou kalit mlžnými, šedavými odstíny.

 

Neochota rodiče oddělit se nyní od svého dítěte může souviset s potřebou stálé kontroly nad vztahem s dítětem a nad dítětem samotným. Za nutkavou potřebou kontroly obvykle stojí trvalé pochybnosti o stálosti citu dítěte k rodiči a rodiče k dítěti. Jako by se rodiče nevědomě obávali naplnění přísloví sejde z očí, sejde z mysli.

 

Různé nemoci, tak časté po nástupu do školky, rodiči i dítěti poskytují více času pro hledání jistoty v nových podmínkách.

 

Jen zřídka jsou tyto okolnosti součástí vědomého zdůvodnění, proč si rodiče nakonec ponechají dítě doma. Většinou jsou tato osobní témata rodičům skryta, vytěsněna v jejich nevědomí. Výsledkem je dlouho odkládaný nástup do školky.

 

Rodiče realizují nepřesvědčivé pokusy o nástup do školky, aby se nakonec museli s ještě větší úzkostí vyrovnávat s nutností připravit dítě na nástup do školy, nyní již zcela nevyhnutelný. Tématem psychologických konzultací se opět stává „porouchané“ dítě, které tentokrát nechce chodit do školky nebo do školy.

 

Přitom je poměrně běžné, že se dítě po nástupu do školky zakrátko zase objevuje díky nejrůznějším onemocněním doma. Jako by fyzická adaptace na vnější svět osídlený také dosud nepoznanými viry a bakteriemi přirozeně ředila psychické oddělování dítěte od rodiče, které se tak děje postupně. Rodiči i dítěti poskytuje více času pro hledání jistoty v nových podmínkách.

 

Přiliš brzké oddělení

 

Vedle zpomaleného nebo zastaveného procesu separace se u dětí přicházejících do ambulancí dětských psychologů můžeme setkat také s negativními dopady snahy postupné oddělování urychlovat. Požadavek na časnější nástup do kolektivního zařízení je pak nejviditelnějším dokladem takových snah.

 

Rodiče spěchající za prací, za kariérou, za ikonou zase rychle štíhlých a zase rychle sociálně výkonných celebrit mají často problém rozlišit mezi potřebami dítěte a těmi svými. To, že utíkají před dítětem a náročnou a odpovědnou rolí rodiče, nejsou zpravidla schopni si uvědomit.

 

Motivováni často neuvědomovaným strachem, že jim dítě ubere z jejich mladistvé krásy a pevných prsou, ukradne jejich kariéru nebo rovnou kus života, případně zničí jejich křehkou identitu, oslabují, rozvolňují nebo rovnou ničí přirozeně těsné emocionální pouto existující mezi rodičem a dítětem.

 

Můžeme o rodičovství vědět mnohé a přesto sami sebe nepokládat za dobré rodiče. Možná také proto, že jsme jako děti nemohli v jeslích zažívat dobré rodičovství našich maminek a tatínků.

 

Namísto prsu nabídnou dítěti láhev, místo objetí a trvalé láskyplné péče obstarají dobře placenou chůvu nebo hůře placenou au-pair. Dítěti se věnují, jen když nemají jinou důležitou práci, jsou na to vyladění a mají tu správnou mateřskou/otcovskou náladu.

 

Dávno předtím, než je dítě psychicky připravené, tedy ještě před uplynutím dvou a půl až tří let u těch nejrychlejších, hledají pro své malé dítě vhodné jesle nebo jiné soukromé kolektivní zařízení. Důvody svého rozhodnutí nebýt matkou na celý úvazek mohou opřít o mediálně přitažlivý obraz „aktivní matky“.

 

Sami tito rodiče pravděpodobně zažívali ve svém dětství podobně odtažitou výchovu. Možná prošli systémem kolektivní výchovy komunistické éry, která přebírala odpovědnost za děti již v prvním roce života. Vzdálená zkušenost z jeslí se nejasně připomíná ve chvílích, kdy se stáváme rodiči. Můžeme o rodičovství vědět mnohé a přesto sami sebe nepokládat za dobré rodiče. Možná také proto, že jsme jako děti nemohli v jeslích zažívat dobré rodičovství našich maminek a tatínků.

 

Chybí nám neverbalizovatelná emocionální zkušenost, která by nám pomohla cítit a rozpoznat potřeby našich dětí a stát se tak dost dobrými rodiči. Nedokážeme vidět své děti jen očima, ve kterých se tehdy dávno odrážely láskou, porozuměním a zájmem naplněné pohledy našich rodičů. Občas se nám ve zřítelnicích mihnou také vyprázdněné důlky přísných a odtažitých „tet“ i s jejich Dělej!, Musíš!, Nezlob! a Nebreč!

 

Děti jsou naprogramovány k přežití i v těch nejnáročnějších podmínkách a dovedou překonat i brzké oddělení od maminky. Ale chceme opravdu zkoušet, co jsou naše děti ještě schopné přečkat?

 

Pomoci těmto rodičům vnímat adekvátně emocionální potřeby jejich dítěte je velmi náročný psychoterapeutický úkol, pro který není většina z nich dostatečně motivována. Jejich obranné valy racionalizací bohužel zpevňují také příklady některých slavných tatínků a maminek, kteří se svým odfláknutým rodičovstvím veřejně chlubí.

 

Jak dlouho být s dítětem doma?

 

Narůstá společenský tlak na změnu u nás zavedené tříleté rodičovské „dovolené“. Zdůvodnění, převážně ekonomického a politického charakteru, jsou někdy doplňovány zprávami o prospěšnosti kolektivu vrstevníků pro děti mladší tří let a zkušenostmi ze zahraničí (nejčastěji z Francie).

 

Argument hájící časnější přechod dítěte z náruče matky do kolektivní péče jeslí, založený na pozorovaném rychlejším vývoji motoriky, řeči a sociálního vývoje takových dětí, tragicky zaměňuje reakci na újmu za prospěch. Být ve všem napřed není vždy výhrou.

 

Dokonale a časně přizpůsobení (socializovaní) sirotci z předměstí těch nejchudších světových metropolí by mohli vyprávět. Je jim sotva pět let a už umí všechno a možná víc než dospělí, přesto by o nich nikdo na světě neřekl, že jsou šťastní a spokojení. Děti jsou zkrátka fyzicky i psychicky komponovány způsobem, který jim zajišťuje maximální možnou přizpůsobivost.

 

Zkuste se někdy posadit na pískoviště a pozorujte malé děti, jak si spolu hrají. Zjistíte, že děti do dvou let přirozeně vstupují do interakcí s jinými dětmi jen letmo. Většinu času si hrají paralelně s druhými dětmi. Druhé děti ke hře nutně nepotřebují. To, co je ale naprosto nezbytné pro zvládání jejich nepohody, je jejich maminka, ke které se rychle utíkají pro ujištění kdykoli je něco při hře rozruší.

 

Děti jsou naprogramovány k přežití i v těch nejnáročnějších psychologických, sociálních a ekonomických podmínkách, a dovedou překonat i brzké oddělení od maminky. Ale chceme opravdu zkoušet, co jsou naše děti ještě schopné přečkat? Chceme zaměstnanost a tzv. rovnoprávnost matek zaplatit narušeným psychickým vývojem našich dětí?

 

Stále častěji se bohužel setkávám i s maminkami, které nemají kvůli ekonomické situaci rodiny jinou volbu než začít rychle pracovat a svěřit dítě jiné osobě (někomu z příbuzných, platit soukromé jesle nebo chůvu). Budiž řečeno, že je tím nezřídka vinen nezdárný tatínek, který se rozhodl opustit rodinu v ten nejnevhodnější čas.

 

Bylo by lépe pomáhat takovým maminkám, aby mohly hrdě a bez existenčních obav vychovávat své děti, než páchat společenské dobro tím, že se vrátíme ke zhoubné kolektivní výchově kojenců a batolat.

 

Literatura
Winnicott D. W. (1965). From dependence towards independence in development of the individual (1963). In Winnicott D. W. The maturational processes and the facilitating enviroment, s. 83-92, London: Karnac.

Petr Sakař

zdroj. mojepsychologie.cz