JAK ZVLÁDNOUT PUBERTU

Stává se tedy, že za dětskými psychology přicházejí rodiče vzdorovitých adolescentů a žádají vysvětlení proměny jejich dříve hodného a poslušného dítěte, které nikdy ničemu neodporovalo a nikdy se nevztekalo, v odbojného, vzteklého a drzého výrostka.

Pro rodiče je zprvu snazší uvěřit, že jejich dítě „bylo zkaženo“ kontakty s nevhodnými kamarády nebo ovlivněno rozbouřenými hormony. Takové hypotézy ovšem jen stěží obstojí, hovoříme-li o změnách, které se dotýkají základů osobnosti. Tam moc vrstevníků ani hormonů měnit hodné dítě ve zlobivé nedosahuje.

Když malý vztekloun nedostal dostatek prostoru předvést, co v něm je, chopí se příležitosti znovu v dospívání. Před rodiči pak stojí malé vzteklé dítě v těle téměř dospělého jedince.

Pravděpodobnější se jeví vysvětlení, které počítá s tím, že ono vzpurné malé dítě už bylo v mysli odbojného mladíka či vzdorovité dospívající slečny obsaženo a jen čekalo na svou příležitost ukázat se a prosadit se. Když malý vztekloun nedostal dostatek prostoru předvést, co v něm je, chopí se příležitosti znovu v dospívání.

Ale zatímco uklidnit řvoucí tříleté dítě nebývá pro rodiče problém, řvoucí a umanutý adolescent už jim mnoho šancí na zachování rodičovské sebeúcty nedává. Není ho možné přenést do jeho pokojíčku, když odmítá jít spát. Není ho možné „opít rohlíkem“, když požaduje nejnovější technickou vychytávku. Čerti na něj neplatí a hladit se nebo chovat se už nenechá. Možnosti rodičů efektivně ovlivnit rebelujícího syna či dceru v tomto věku jsou velmi omezené.

Třebaže může být nespokojený adolescent emocionálně stále na úrovni předškoláka, jeho rozumové schopnosti i fyzický vývoj zpravidla odpovídají jeho věku. Před rodiči stojí malé vzteklé dítě v těle téměř dospělého jedince. Rodiče nyní zcela logicky pociťují větší obavy, ať už se bojí o sebe nebo o své dítě, než by tomu bylo u obdobně nespokojeného předškoláka.

Já sám!

Děti v období vzdoru, stejně jako mladí puberťáci, přebírají iniciativu v procesu postupného osamostatňování a aktivně prosazují svou vůli, mnohdy na úkor svých rodičů. Rodiče nejsou v tomto případě ti, kdo dítě v jeho aktivitách musí povzbuzovat, spíše naopak. Jejich úlohou je umožnit dítěti bezpečně si vyzkoušet, kam až sahá jeho moc a kde a jaká na něj ve světě čekají omezení.

Umanutí a tvrdohlaví dospívající, stejně jako vzdorovití předškoláci, si svým chováním získávají plnou pozornost svých rodičů a zároveň jim i sobě tímto náročným způsobem ukazují účinky a dosah svých vlastních, samostatných rozhodnutí.

Obě tato období charakterizuje výrazné zrychlení vývoje, který se nezřídka děje překvapivými skoky. Překotné změny nálad a požadavků vůči rodičům jsou typické pro tříleté dítě, stejně jako pro čtrnáctiletého adolescenta. To, co platilo ráno, odpoledne už neplatí. Jestliže malému dítěti před chvílí piškotek tuze chutnal, neznamená to, že mu maminka udělá piškotem radost nyní. A jestliže byl pro pubescenta táta ráno cool, může se klidně stát, že večer bude vůl. To vše bez jakéhokoli smysluplného zdůvodnění. Prostě jen tak.

Přemýšlivý čtenář se ovšem jen stěží spokojí s takovou odpovědí. Něco za tímto zdánlivě nevysvětlitelným a nelogickým chováním musí být, něčím musí být v myslích těchto dětí vytvářeno a řízeno. V opačném případě bychom totiž museli připustit, že tyto dětí trpí psychickou poruchou.

Jedno z možných vysvětlení lze hledat v procesu separace, jehož cílem je fyzické a psychické osamostatnění dítěte. Umanutí a tvrdohlaví dospívající, stejně jako vzdorovití předškoláci, si svým chováním získávají plnou pozornost svých rodičů a zároveň jim i sobě tímto náročným způsobem ukazují účinky a dosah svých vlastních, samostatných rozhodnutí. Často slýchané dětské „ne“ pak tedy můžeme považovat za výraz touhy po nalezení vlastní identity nezávislé na vůli maminky a tatínka.

Občasná ztráta psychické rovnováhy rodiče je důležitá také proto, aby dítě mělo kontakt se skutečnou, tedy také někdy chybující maminkou nebo tatínkem.

Neústupné vymezení dítěte vůči nejrůznějším požadavkům rodičů je na jedné straně testem nezávislosti dítěte a na straně druhé zkouškou trpělivosti a tolerance pro jejich rodiče. Ti jsou buď ochotni jistou míru nezávislosti dítěte na vlastní vůli přijmout a svým chováním potvrdit pokrok dítěte na cestě za osamostatněním, nebo tuto snahu odmítnou.

Ti druzí tak kupříkladu činí ve chvílích, kdy dětské „ne“ a pubertální manýry odmítnou se stejnou zatvrzelostí a podobnou iracionalitou, s jakou je k nim jejich ratolesti vyslaly. Snad každý rodič někdy okřikl své neodbytně žadonící dítě hlasitým „prostě proto“ nebo ještě více mocenským „protože jsem to řekl/řekla“. Vysvětlit takto odmítnutí požadavku dítěte, přiznejme si, není možné považovat za promyšlené ani za moudré.

Na druhou stranu, občasná ztráta psychické rovnováhy rodiče je důležitá také proto, aby dítě mělo kontakt se skutečnou, tedy také někdy chybující maminkou nebo tatínkem. Problém nastává ve chvíli, kdy dítě z úst rodiče neslyší nic jiného, kdy je většina příkazů a zákazů vyslovena ve vzteku a nenásleduje po nich přiměřené vysvětlení rodičovského požadavku.

V bezpečném vztahu je možné nesouhlasit

Jiný příklad odmítnutí nároku dítěte na osamostatnění představují rodiče, kteří svým chováním vzbuzují v dětech dojem, že je jakýkoli projev opozice potenciálně nebezpečný pro ně samotné nebo jejich vzájemný vztah s dítětem. Takoví rodiče náznaky nespokojenosti svých dětí těžce nesou. Buď je nároky jejich dětí rozčilují, anebo se naopak pod jejich naléhavostí hroutí a trápí se.

Depresivní maminka, upracovaný a věčně unavený tatínek, rodiče, kteří jsou zcela ponořeni do budování svých kariér nebo do vzájemného napadání při rozvodu, to jsou jen některé příklady citově nedostupných rodičů. Svým chováním znemožňují dítěti uplatnit jeho neodbytnou touhu po prosazení. Děti se mohou obávat, že by jejich vztekání a zlobení rodičům ještě přitížilo. Často trpí nevědomou fantazií, že by rodiče jejich zlostný afekt skutečně nebo obrazně zahubil. To vše pak vede děti k potlačení jejich přirozené potřeby sebeprosazení. Její uspokojení se odkládá na později.

Hrozby sice dokážou dítě v jeho aktivitách zabrzdit nebo zcela omezit, ovšem neposkytují mu vodítko, jak bezpečně zacházet s vlastními silnými emocemi a nepřiměřenými požadavky a představami.

Když malé děti nemají příležitost zažít jiný, vstřícnější druh reakce na své zlobení, vztekání a otravné vzlykání, zoufale se jim nedostává tolik potřebného potvrzení jejich osobitosti a relativní nezávislosti. Je smůla, když se rodiče podobně vypořádávají také s jejich velikášskými požadavky a fantaziemi o tom, co všechno už mohou nebo dovedou. Jejich touha po prosazení a nezávislosti na vůli rodičů a na omezeních vnějšího světa, je soustavně zpochybňována nebo rovnou popírána.

• Nesmíš se vztekat!
• To se nedělá, takhle zlobit!
• Neposlušná holčička, fuj, nechci tě!

Podobných rodičovských zoufalých výkřiků bychom jistě dokázali najít bezpočet. Jejich účinnost je sporná. Hrozby sice dokážou dítě v jeho aktivitách zabrzdit nebo zcela omezit, ovšem neposkytují mu vodítko, jak bezpečně zacházet s vlastními silnými emocemi a nepřiměřenými požadavky a představami.

Dítě nutně dojde k přesvědčení, že jeho osobitost a individualita není rodiči vítána, že jeho spontánní projevy rodiče spíše rozčilují a provokují, než že by v nich vzbuzovaly pocity spokojenosti a hrdosti na to, co dovede, na co už si troufne, jakou má obdivuhodnou fantazii nebo jaký má silný a pronikavý hlas (řev).

Navíc si nadále udržuje v životě představu, že jeho přirozené reakce na omezení rodičů a na limity každodenní reality jsou něco špatného a nebezpečného. Dokonce tak nebezpečného, že jim ani jeho velcí a mocní rodiče nedokázali čelit s klidem a rozvahou. Výsledkem je, že se tyto odmítané projevy nespokojenosti potlačí a zakonzervují.

Dítě, které je netolerantním přístupem rodičů ke své touze po prosazení donuceno rezignovat na své potřeby, přijme nabízené řešení a zůstává dál malé a závislé, protože právě takového ho mají rodiče nejraději.

Dítě se pak může chovat dál podle představ rodičů, ale jen za cenu popření svých přirozených potřeb po sebeprosazení, tedy podstatné části osobnosti každého duševně zdravého jedince. Když si nemůže dovolit zlobit a vztekat se, zakáže si to a nezlobí. Rodiče jsou spokojení, dítě nakonec také. Jejich vzájemný vztah nic neohrožuje, a tak může zůstat vše při starém. Pokrok v procesu separace se zastaví.

Dítě, které je netolerantním přístupem rodičů ke své touze po prosazení donuceno rezignovat na své potřeby, přijme nabízené řešení a zůstává dál malé a závislé, protože právě takového ho mají rodiče nejraději. Zůstává takové i na začátku dospívaní, kdy se titíž rodiče začínají strachovat, že se synem nebo dcerou není něco v pořádku, když stále sedí doma, spí s plyšákem v jejich posteli, nemá žádné kamarády a celkově do něj nic není.

Nechat dítě vyrůst

Proč to rodiče dělají, když to dětem nesvědčí? Můžeme předpokládat, že za jejich chování může strach, že nespokojené dítě nezvládnou. Nechat dítě vyrůst totiž znamená vzdát se absolutní kontroly nad jeho životem. Pro některé rodiče je nemožno nechat se svým dítětem překvapit, a tak zůstávají trvalým architektem jeho života.

Cílem rodičů by nemělo být dosažení mety „dokonalého rodiče“ disponujícího úplnou odpovědností za dítě a absolutní kontrolou nad každou situací.

Strach umocňují mnohdy daleké pohledy do budoucnosti. Když mi dělá nyní tohle, co bude za rok za dva za deset, napadne maminku s tatínkem. Za malým tříletým křiklounem, který se dožaduje zmrzliny, vidí rozzuřeného násilníka, který jim to jednou za všechny ty odepřené zmrzliny pořádně spočítá. Jindy se v postoji rodičů mohutně odrážejí jejich vlastní neblahé zkušenosti z vlastního dětství.

• Můj táta by mě za totéž srovnal „ručně stručně“.
• Tohle já bych si nikdy dovolit nemohla.

Tyto věty také znějí trochu jako výčitka. Jako by jimi rodiče vyjadřovali nespokojenost s lepším životem svých dětí. A možná, že jim skutečně trochu závidí, i když děti za neuspokojivé dětství svých rodičů nemohou a své rodiče si nevybraly.

Co s tím? Pro žádného rodiče není snadné zvládnout tato náročná období. Chybám a přehmatům se nelze zcela vyhnout. Lépe je se smířit s tím, že sebevětší snaha nepřináší vždy dokonalá řešení. Jen rodič, který má dostatek kuráže a sebedůvěry, si dovolí občas souboj tvrdohlavosti prohrát. Pomůže tím dítěti zprostředkovat pocit, že má vlastní, na rodiči nezávislou hodnotu, že je samostatně schopné účinně zacházet s okolním světem a lidmi, kteří ho naplňují.

Cílem rodičů by nemělo být dosažení mety „dokonalého rodiče“ disponujícího úplnou odpovědností za dítě a absolutní kontrolou nad každou situací. Naopak, jen ochota a odvaha rodičů přenechat něco z rodičovských povinností a odpovědností na dítěti umožní, že z nich jednou budou moci vyrůst odpovědní jedinci se smyslem pro povinnost.

Zdroj: moje psychologie.cz

autor: Petr Sakař – dětský psycholog a psychoterapeut