Hana a Martina
obě celkový levostranný rozštěp
Když jsem vešla do vyšetřovací místnosti na ultrazvukové vyšetření ve dvacátém týdnu těhotenství s Martinkou, strachy se mi svíral krk. Nebyla jsem schopna paní doktorce říct, čeho se tolik obávám. Možná v tom byla dětinská naivita, že když TO nevyslovím nahlas, tak to prostě nebude. Měla jsem pocit, že TO na mně přeci musí být vidět na první pohled. Tím pádem paní doktorka musí vědět, co je třeba dělat. Ale ta, k mému údivu, k tomu přistoupila rutinně. Prováděla standardní vyšetření. Když prohlížela hlavičku, řekla něco jako: „Spodina lebeční uzavřená“. Já na to zareagovala: „Jé, tak to se mi ulevilo“. Na to ona zareagovala vyděšeně: „Co? Měla bych se na něco zaměřit?“ „No, já mám přeci rozštěp rtu a patra…“ Paní doktorka najela na obličejík miminka a už nemusela vůbec nic říkat. I laikovi bylo jasné, že miminko má rozštěp rtu, čelisti a možná i patra. Moje první emoce byla velký vztek a pak silný pocit lítosti a sebelítosti. Snažila jsem se ovládat a zahnat ty nepříjemné emoce… bylo těžké to hned přijmout, ale hlavou mi hned proběhlo: „Někteří by to ukončili, ale to pro mne nepřipadá vůbec v úvahu.“
Už je to více než čtyři roky, co mi tato věta přišla na mysl. S dnešním časovým odstupem už vůbec nepochybuji, že jsem se rozhodla správně. I když mi říkali, že to není dobrý nápad, doba je nepříznivá pro odlišně vypadající a že to ovlivní negativně celou rodinu. Sama jsem ani na vteřinu neuvažovala o ukončení vytouženého těhotenství, jen mi bylo líto, že nejsou všichni na mé straně…
Nechci vše malovat na růžovo a říkat, že všechno je ideální a že by se některé obavy nenaplnily. Malá potřebuje větší péči, musíme hlídat ouška, chodit na ortodoncii, má problém s mluvením a ke všemu má malá svoji hlavu, takže v řadě věcí s námi nechce jen tak spolupracovat. Na druhou stranu vše je ve srovnání s tím, jaké možnosti jsem měla jako dítě já a jaké má dcerka, někde úplně jinde, rozumějte mnohem snazší.
V případě Martinky byla dobrou volbou raná operace, z estetického i funkčního hlediska dopadla velmi dobře. Nicméně jsem si moc dobře vědoma, že i přesto se stále jedná o vadu viditelnou. Domnívám se, že malá se nevyhne určitým životním zkouškám s tím spojených, ale já vím, že je zvládne a že z toho vyjde posílena.
A pokud jde o vliv na rodinu? Byla jsem moc ráda, že k synkovi přibyla malá sestřička. Ti dva mají spolu dneska velmi hezký sourozenecký vztah. A to, že má dcerka nějaký problém, se kterým se musí vyrovnávat, je pro mého synka dobrý výchovný aspekt, díky kterému se naučí vcítit do lidí, kteří musejí překonávat nějaký limit nebo i hendikep… I když v případě obličejové rozštěpové vady mi tento termín přijde nepatřičný.
A ještě mi to přineslo jeden velký benefit. Tím, že si Martinka přinesla do života rozštěpovou vadu, mi paradoxně hodně pomohla. Otevřelo se tím mé dětské trauma, má třináctá komnata. O její existenci jsem do té doby sice tušila, ale kdoví, jestli bych se k ní bez Martinky dokázala dostat, otevřít ji a provětrat? Ani to není vždy jednoduché, je to dlouhá a náročná cesta, ale dneska už se po ní procházím s úsměvem. Díky, Martinko!