Chtěla jsem psát pozitivně, ale…
V červenci 2013 jsem měla svatbu a rok na to se nám narodila zdravá holčička. Když jsem si v dětství představovala, jak budu žít, až budu dospělá, viděla jsem se ve studiu v zahraničí. Někdy mi bývalo tak ouzko, že jsem prostě nevěřila, že by mě čekalo založení vlastní rodiny. A když zas vysvitlo slunce nad mraky, představovala jsem si, co asi teď dělá ten kluk, kterého zatím neznám, ale jednou bude můj manžel? Žila jsem dlouho ve svém světě, moc nemluvila a ráda se nořila do osudů jiných lidí nebo knižních postav. Teď přemýšlím, jestli díky tomu všemu, co mě potkalo, mám dobrou emoční inteligenci a umím se dobře vcítit do druhých…
Narodila jsem se v únoru 1991 s oboustranným rozštěpem rtu a čelisti (patro v pořádku). Rodiče nevěděli, co je čeká, a tak byli po mém příchodu na svět řádně překvapení a hlavně smutní. To, že byli smutní, se pomalu dozvídám až teď, co jsem sama mámou a někdy přijde řeč na to, jaké dítě jsem byla já. V 7 měsících jsem podstoupila první opreaci, tehdy mě mamka musela nechat v nemocnici (sv. Anna v Brně) a jet domů, protože ubytování matek ještě nebylo zvykem. Když si představím mou (nyní stejně starou) Aničku, jak v nemocnici po operaci pláče a chce mít u sebe maminku, úplně mi to bere dech, přestávám tohle psát a emoce mě pohlcují… chce se mi zase brečet, jako by se vracelo něco, co jsem dosud nemohla z paměti vyvolat. (Mateřství je něco tak silného…)
Z děství si toho moc nepamatuju. Závidím těm, co mají víc vzpomínek na školku a základní školu. Zřejmě umím hodně vzpomínek vytěsnit, jenže jakou neplechu to všechno může dělat v nevědomí, to by mne zajímalo. Neměla jsem hodně kamarádů a skoro o všechny jsem přišla v pubertě, kdy jsem díky lidem v okolí chtě nechtě poznávala, že nejsem jako oni. Uzavírala jsem se. Teď, když nosím Aničku v šátku po městě, lidé na mě opět civí a někdy ještě zaslechnu něco jako „to je strašný“. Vrací se mi vzpomínky na pubertální věk, kdy jsem přesně tohle vnímala hodně těžce. Nechápu a nechci chápat lidi, kteří se dokáží dívat s odporem na dítě a dokonce k tomu něco říkat. Je to jiné od dětí než od dospělých, od kterých jsem i já čekala jakousi moudrost nebo schopnost předstírat, že nic zvláštního nevidí. Dnes vlastně ani nevím, od koho mě ty nepříjemné poznámky bolely víc. Pamatuji si, že v páté třídě mi spolužák řekl, že jsem „zgrclý ksicht“, asi to nikdy nezapomenu, i když o něm osbně si už nic špatného nemyslím. Ve třetí třídě mě spolužačka dala najevo, jak mnou opovrhuje, že mě shodila ze židličky a smála se. Už si nepamatuji, jak se ty situace řešily s dospělými (rodiče-škola), ale vím, že mi to přišlo strašně moc nespravedlivé, cítila jsem se beznadějně, reagovala pláčem…. dodnes, když nevím jak dál, spustím pláč…
Nejtěžší byla puberta, naprosto. Kamarádky se začaly ochomýtat kolem kluků, a to už moje sebevědomí nezvládlo – stačilo, aby mi jeden kluk dal najevo, že jsem oškolivá, a už se to odmítání citu k opačnému pohlaví táhlo až do mých 18 let. Kluků jsem se bála, neměla je ráda, nedívala se jim do očí (dodnes moc nevyhledávám oční kontakt, na ulici přehlédnu i manžela, když se nesnažím sledovat lidi). Vadili mi i bratranci. Docela dlouho se mi dařilo nezamilovat se, až někdy na střední škole, když už jsem měla za sebou několik operací, se mi tohle sevření začalo pozvolna rozpouštět a já prožila první platonické (tajné) lásky.
Abych ukončila to nepříjemné, co jsem díky rozštěpu zažila, dodám, že mám za sebou asi 8 operací. Někdy se mi zdají sny, že ležím v nemocnici a na posteli mám přivázaný nápis „Bez snídaně“, to znamenalo, že je ráno a mě čeká operace. Vždy mi spadne takový kámen ze srdce, když se probudím ve své posteli!
Po operacích to většinou nebolelo, jen bývá hodně nepříjemný ten necitlivý, ztuhlý obličej, nemožnost dýchat nosem a jíst normálně. Jednou, když jsem odjížděla domů z nemocnice, doktorka řekla mámě, aby mi ještě dávala kaše i doma. Já pak cestou domů brečela, že už žádné kaše nechci a chci jíst normální jídlo, dostala jsem hroznou chuť na rybí pomazánku a od té doby ji mám ráda. 🙂
Dětství nebylo jednoduché. Ani nevím, jestli to šlo všechno vlastně zařídit jinak a jak? Co to všechno ve mně vlastně zanechalo, v čem mě to třeba nevědomě ovlivňuje i dnes? Nevím, ale zajímalo by mne to. Těch prožitků musím mít v sobě hodně, protože toho nebylo málo….
Chtěla jsem psát pozitivně, ale nějak mě schvátil hned ten začátek o miminku v nemocnici bez maminky. Myslím, že dnešní doba je zase o něco lepší, než před 10-15 lety. Už jen to, že funguje Šťastný úsměv je skvělé. Moc mě to těší, protože nějakou takovou „spřízněnou duši“ jsem kdysi přesně hledala a potřebovala.
Závěrem doporučení maminkám dětí s rozštěpy – buďte s nimi, naučte se s nimi mluvit o pocitech, milujte je takové, jaké jsou. 🙂 Mě je teď 23 a jsem úplně jiná, než jsem bývala – jsem šťastná, pozitivní a strašně ráda se usmívám. 🙂
P.S. Klidně zodpovím jakékoliv dotazy.