Pro vývoj dítěte je velmi důležité, jak ho přijmou rodiče, jak se vyrovnají s narozením potomka postiženého rozštěpem obličeje, jaké postoje zaujmou a jaký zvolí výchovný styl. Nedostatek informací nebo pocity viny mohou vést k hyperprotektivnímu, úzkostnému nebo odmítavému výchovnému stylu (Škodová, Jedlička, 2003). V tomto případě toto platí i s prvním příchodem do školních zařízení. Důležitost se klade na přijetí učitelů, spolužáků i ostatních dětí do předem určené skupiny.
V předškolním i školním věku mají zdravé a pěkné děti více přátel, jsou vůdci, a proto už jen být viděn v jejich společnosti se vnímá jako velký benefit. Učitelé také někdy hodnotí výkony pěkných dětí lépe a jsou tolerantnější. Podobně jako celková populace ani oni o rozštěpové vadě obličeje mnoho nevědí, a proto mohou mít zkreslené informace a nesprávné postoje (Kerekrétiová, 2008).
Zapojení dítěte do motivačních a prohlubujících se sociálních dovedností, do vzdělávacích a sportovní aktivit mohou poskytovat oba rodiče. Děti místo poukazováním na problémy se cítí přijati do kolektivu, čehož je vyrovnání se svým vzhledem výsledkem. Tato náhrada je cenným prostředkem pro rodinu i širší společnost k vyrovnání se s rozštěpovou anomálií a poskytuje základ podpory a sebeúcty v rámci celé rodiny. Znetvořená tvář i obličej dítěte mohou ovlivnit negativní reakce rodičů již od útlého věku, ale děti samy naštěstí také rozliší, že jejich rodiče jsou na ně pyšní i přes všechny rodinné úzkosti a napětí během jejich výchovy (Richman, Eliason, 1993).
Jen dvacet procent rozštěpových týmů na celém světě provádí psychologické hodnocení pro své pacienty. Je tedy pravděpodobné, že výskyt psychických problémů je vyšší než se uvádí v literatuře. Celá multidisciplinární péče je primárně zaměřena na fyzickou rehabilitaci a psychologické otázky jsou v péči o pacienty často opomíjeny.
Vnímání potřeb rodičů a pacientů je však rozhodující složkou efektivního výsledku. Rodinné prostředí je důležitým faktorem rehabilitace dítěte s rozštěpem obličeje. Tyto postoje, očekávání a míra podpory ukazují, že rodiče mají obrovský vliv na dětské vnímání jejich rozštěpového postižení. Pocity a zájem rodičů o jejich dítě s rozštěpovou vadou jsou považovány za prvořadé ve vývoji sebeúcty samotného dítěte (Turner, Rumsey, Sandy, 1998).
Zdroj: bakalářská práce Barbory Syrové