Náš příběh začal v únoru 2006. Těšili jsme se na druhé miminko a vůbec nás nenapadlo, že by mohlo mít vrozenou vadu.
V 15. týdnu gravidity mně vyšel špatně triple test, měli podezření na Downův syndrom. Ten se po podrobném ultrazvukovém vyšetření a pak následně při odběru plodové vody vyloučil. Zbytek těhotenství jsem si již užívala.

O to pak bylo těžší, když nám po porodu řekli, že chlapeček má těžkou vrozenou vadu obličeje a zda ho chceme vidět. V ten moment se nám “zhroutil” celý svět. Když jsem Jaromírka poprvé uviděla, byly ve mně “šílené” pocity. Co budeme dělat, proč se to vůbec stalo, kde se stala chyba a proč zrovna my.
Byli jsme opravdu zoufalí, noci i dny jsem probrečela. Psychicky jsem to nevydržela a nechala jsem se druhý den propustit domů. Za Jaromírkem jsme pak každý den jezdili a vozili mu mlíčko.

Byli jsme postaveni před hotovou věc a věděli jsme, že ji musíme řešit a ne hledat příčinu, kde se stala chyba a proč tomu tak je. V těchto začátcích jsme si s manželem byli oporou. Pak tu byli rodiče, kteří nás uklidňovali, že všechno je řešitelné. A v neposlední řadě můj druhý tehdy tříletý syn, který se na brášku těšil. A jen se ptal, kdy mu “bebinko” spraví a kdy ho dovezeme domů.
Vůbec jsme o rozštěpech nic nevěděli, v té době žádné stránky nebyly a internet jsme doma neměli.
Zlínská porodnice nakonec všechno vyřídila a večer za mnou přišli, že Jaromírka převezou ze Zlína do Brna a tam že mu ten rtík spraví a že se to tedy bude všechno řešit v Brně.

Byl to od začátku velký bojovník. Nesnesl žádnou sondu a papal z flašky s obyčejným zploštělým dudlíkem. Měl a má velkou chuť k jídlu. Operace i doktory snáší velmi dobře.

Když jsme pak poprvé mluvili s paní doktorkou Vokurkovou, už jsem věděla, že všechno zvládneme. Se svým lidským přístupem nám vysvětlila, jak se vše bude řešit. Trpělivě nám odpověděla na všechny otázky a já odjížděla z Brna v naprostém klidu.
Dnes má Jaromír za sebou 4 operace. 12. den po narození měl operovaný rtík. V 8 měsících operaci tvrdého a měkkého patra. V roce a půl operaci nosu a vložení grometek do obou oušek a v roce 2009 prodloužení měkkého patra a znovu vložení grometek do obou oušek.

Nejnáročnější pro nás byl první rok života, ale myslím si, že nejtěžší máme za sebou. A to, co nás čeká, beru už s nadhledem, protože vím, že uděláme zase krok dopředu. Teď je z něho šťastný a veselý kluk, který je velice zvídavý.
Navštěvujeme od dvou let každé tři týdny logopedii, která mu velmi pomáhá.
Jezdíme do Brna každého půl roku na kontrolu, kde ho neustále sleduje na ORL pan doktor Horník, dále na zubním paní doktorka Halačková a samozřejmě jezdíme k paní doktorce Vokurkové, která sleduje vývoj obličeje.

Tímto bych chtěla poděkovat za péči všem doktorům, kteří se o nás starají. Zvláště pak paní doktorce Vokurkové. A samozřejmě díky patří i panu doktoru Horníkovi, paní doktorce Halačkové .
Já sama mám vrozenou kožní vadu, se kterou budu “bojovat” do konce života, ale tyto děti jsou “zdravé děti”. Vůbec si to neuvědomují a mají “ŠTASTNÝ ÚSMĚV” na tváři.
“Maminky”, je to běh na dlouhou trať, ale stojí to za to.

Ludmila Trvajová