SLUNÍČKO

Můj velký příběh začal 16.1.2010. Byl to den, na který lidé čekají celý rok, začala plesová sezóna. I já jsem se přidala ke své partě a vyrazili jsme do vzdálené vesnice na hasičský ples. Byl přesně takový, jaký má vesnický ples být. Moře lidí, moře pití, tombola a hlavně tancování. Potkala jsem tam i svého osudového muže a jak si všichni umí spočítat, že jedna a jedna jsou dvě, tak u nás byl výsledek tři 🙂

Pro mě to byla úžasná noc, s krátkým začátkem. Následující ráno z mé krásné pohádky, kdy princ potkal na bále svoji princeznu, se rázem stala realita 21. století. Jako většina jiných žen jsem to neřešila. Až do chvíle, kdy jsem slavila své 25. narozeniny, a tak nějak jsem tušila, že se něco děje…

Moje tušení se potvrdilo 2 dny po narozeninách, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná – NAPROSTÝ ŠOK! Sama bez chlapa, nedodělaná škola, bydlení u rodičů… Myslela jsem si, že nic horšího mě snad už potkat nemohlo… Otázkou také bylo, jak to říci doma? Uřvaná jsem se vracela domů a zkoušela styl chudáčka, který za nic nemůže. Ale doma mě místo výčitek a trestů máma řekla: „Dítě je dar.“Její slova mi stále zní v uších jako tenkrát. „Dítě je dar.“ Až napětí prvních dní opadlo, uvědomila jsem si, že jsem „totálně v háji.“ „Co budu sama s dítětem dělat!?“ Ale to nejhorší teprve mělo přijít.

Celé první 4 měsíce jsem jen běhala po doktorech, protože jsem měla vysoký tlak a pořád se jim něco nezdálo. Do toho všeho jsem ještě dojížděla do školy do Brna. Nevolnosti po cestě, no hrůza.

V 16. týdnu těhotenství jsem šla na druhou genetiku a vyšetřující lékař se tvářil tak nějak tajemně, až to máma, která byla se mnou, nevydržela: „Děje se něco?“ Pan primář nám sdělil, že má mé miminko rozštěp rtu i patra. Snažila jsem se tuto informaci přijmout v klidu, ale dá se to? Hystericky jsem začala brečet, protože jsem si pod touto diagnózou neuměla nic konkrétního představit a do toho jsem si uvědomila, že jsem sama, že otec dítěte ani nemá zájem…

Měsíc jsem sháněla o rozštěpu obličeje veškeré dostupné informace, jak se léčí a co malého vůbec čeká. Nikde jsem se však nedočetla, jak se s tím mám vyrovnat.  Přepadaly mě stavy, které bych popsala jako střídání deprese-radost-deprese-úzkost. Měla jsem při sobě svoji rodinu, která mě podržela. Jejich utěšování: „To bude dobré…“ mi ale moc nepomáhalo. A to nemluvě o tom, co jsem se dozvěděla, že čekám dítě s rozštěpem, má sestra porodila krásnou holčičku. Návštěva u ní pro mě byla utrpením, ne pro to, že bych jí záviděla, ale proto, že měla svůj byt, manžela a krásnou holčičku. A co jsem měla já? Čekala jsem dítě s rozštěpem, byla jsem na to vnitřně sama a u rodičů. A to mi ještě má drahocenná sestra řekla, že si za to všechno vlastně můžu sama. Ano, věděla jsem, že můžu a o to, to bolelo ještě víc. Kdo však má právo mě soudit? Kdo neudělal někdy chybu?

Další měsíce utekly jako voda. Pod dohledem a zjištěním ostatních věcí, že vše jinak bude dobré, jsem se těšila na to, až se můj syn narodí, ať je jaký chce, ale bude MŮJ jen můj.

A když přišel ten den „D“ vykoukl na svět ten nejkrásnější rozštěpáček. Pro mě určitě nejkrásnější byl! Byl nádherný, jako každé dítě pro svou mámu. Bylo mi jedno, co si kdo myslí, byla jsem na něj hrdá a ukazovala ho celému světu.

Vůbec mi nepřišlo, že je něco složitější než u ostatních dětí, brala jsem ho jako normální dítě a beru ho tak stále, protože je normální dítě. Byl vzhledově odlišný než druzí, byl výjimka a tahle ta malá výjimka byla krásná.

Po operaci rtu, to byl jiný človíček, už to nebyl ten rozštěpáček, bylo to krásné sluníčko a všem to dával najevo, na všechny se usmíval tím neodolatelným úsměvem. Byl jako housenka, která se právě dostala z kukly, a stal se z ní překrásný motýl.

Dnes máme za sebou pár operací a mnoho před sebou, ale Tomášek je ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy k narozeninám dostala. Bez něj si už svůj život představit neumím, ale to asi žádná máma bez svého dítěte. I přes to všechno je to moje sluníčko a já za něj děkuji.

Příběh Lucie si můžete přečíst i ZDE a jak Tomášek roste můžete zjistit v naší fotogalerii. Najdete zde jeho album.

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je Martina Kolísková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář