Rovnátka

Jeden by nevěřil, kolik napínavých i humorných okamžiků můžete zažít s rovnátky. Naše rovnátka – laděná do modrého odstínu – nám skutečně připravila jeden velmi roztomilý zážitek.

Ivovi  bylo v té době 12 let a rovnátka byla naším módním doplňkem téměř 24 hodin denně. Syn, na rozdíl od své mámy, přistupoval k nošení rovnátek velmi zodpovědně, a tak už jsem ho ani nemusela upozorňovat na to, že je třeba rovnátka před každým jídlem vyndat z pusiny, pojíst, umýt zuby i rovnátka a pokračovat dál v rovnání zoubků :).

Jednoho dne jsme se vydali na nákupy do Frýdku-Místku, který je od Rožnova vzdálený asi 45 minut jízdy autem. Každý to známe, nakupování s dětmi bývá někdy náročné a i já jsem tentokrát na konci nákupu viděla dvojitě. K tomu ještě všichni naříkali hladem. Tak jsem nakoupila nějaké pečivo, dobroty a stála ve zcela vyčerpaném stavu u auta a rozdávala krmení a nazpět přijímala papírky, obaly a dávala vše způsobně do igelitového sáčku, který jsem před odjezdem hodila do zcela prázdného odpadkového koše před supermarketem. Mé myšlenky se ubíraly ke koncertu, který jsme chtěli navštívit pozdě odpoledne a na který jsem se těšila téměř celý rok… Po příjezdu jsem rychle zpacifikovala domácnost a zavelela k odchodu na koncert.  Ve dveřích jsem si ale vzpomněla, že je třeba ještě zkontrolovat stav rovnátek.  „Tak, Ivo, máš už v puse rovnátka?“  A po tomto dotazu nastalo hluboké ticho, a pak neuvěřitelné hemžení. Hledalo se v bytě, v autě, před domem, a asi po 15 minutách horečné aktivity, Ivošek sladce zamrkal očima a řekl:  „Mami, já jsem Ti je dával do ruky před obchodem…“

 V tu chvíli jsem věděla, že Donští kozáci – koncert, na který jsme se chystali – budou muset přijet do Rožnova někdy příště. Zaúpěla jsem, skočila do auta, dětem zavelela, aby strážily domácí oheň a vydala se zpět do Frýdku-Místku. Cesta uběhla neuvěřitelně rychle – naštěstí v té době nikdo neodebíral body – to bych šla z Frýdku zjevně pěšky. Dorazila jsem na obrovské parkoviště před supermarketem a našla i koš, u kterého jsme parkovali. Koš byl do výše  jednoho metru zcela zaplněn. Pustila jsem se do hledání s velkou vervou – no, detaily nebudu rozebírat – i dnes mám husí kůži, když si vzpomenu, jak jsem se půl hodiny velmi pečlivě prohrabávala všemi odpadky. Během této doby jsem vedle sebe zaznamenala několik známých z Rožnova, kteří buď přijížděli nakupovat či odjížděli domů. Dotazy typu: „Copak to tady, paní Jitko, děláte?“, jsem se snažila humorně odbýt. „ Jako učitelka si ve volném čase přivydělávám tříděním odpadků.“ Anebo – „ Nevím, co roupama dělat :).“ Také jsem si během této anabáze v zoufalství vzpomněla na sv. Antonína – patrona ztracených věcí. I tentokrát nezklamal :).

Když jsem se dohrabala do spodních vrstev, zcela dole ležel sáček, který mi připomínal ten náš – s obaly od čokolád a jiných pochutin. Vzala jsem ho na světlo a tam, mezi obaly různých barev, zářila námořnická modř našich milovaných rovnátek. Vítězství :). Hned jsem telefonovala domů Ivoškovi, popsala radostné okamžiky shledání s rovnátky a na druhé straně zazněly obavy, zda bude bezpečno vložit si rovnátka zpět do pusy.

Následovalo vyváření, desinfekce – krásná modrá nebyla už modrá, ale to byl jen podružný detailJ Při představě, že bychom museli znovu několikrát do Brna pro nová rovnátka, jsme skutečně netrvali na krásné námořnické modři 🙂 …

                             Jitka

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je Martina Kolísková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář