Do dnešního dílu seriálu Co nás zaujalo jsme pro vás vybrali velice zajímavou diplomovou práci naší členky Mgr. Evy Gajerové. Neseznámíme vás dnes však hned s celou prací najednou, ale nejprve vám budeme v nepravidelných termínech seriálu Co nás zaujalo nabízet její úryvky. 
Věříme, že tato velice vydařená práce zaujme i vás.
Vzpomenete si na den, kdy jste se svým miminkem prvně vyšli na procházku? Přátelé, známí, sousedi … se přišli podívat do kočárku a zůstali v rozpacích. Utěšovali, že dnes už to umí operovat, že rozštěp je jen kosmetická vada nebo se naopak ptali, proč na to nepřišli v těhotenství a neřešilo se to? Setkáváte se s nepochopitelnými reakcemi i cizích lidí ještě dnes,kdy je vaše miminko již odrostlé? Vězte, že tyto reakce jsou zcela přirozené. Jaký postoj by byl dle psychologů nejpřijatelnější? Čtěte dál 🙂
…
Po narození dítěte s rozštěpem jsou to rodiče, kdo je vystaven soucitným pohledům všech lidí, kteří i jen zběžně nahlédnou do kočárku, a kterým nic nechtějí vysvětlovat. Dětský psycholog profesor Zdeněk Matějček se domnívá, že zpravidla se v takových situacích jedná o dvojí nedorozumění – jednak rodiče nechtějí s kdekým hovořit o své bolesti a okolí neví, jak se tvářit – ptát se či neptat. Rodiče mají zvýšenou vnímavost vůči „nebezpečí“. Předem očekávají, že se druzí lidé budou dívat s nepochopením a s 
nadřazeností. Mají tendenci se izolovat. A ti druzí nemají zkušenosti, nevědí jak se chovat, jsou v rozpacích a jsou zvědaví jak je na tom dítě, a co tomu říkají rodiče. Setkání těchto dvou nejistot může mít formu srážky, z níž jedna či obě strany odcházejí s jizvami na duši. Není za tím zlý úmysl, ale nevědomost. Lidé, kteří se s rodiči postiženého dítěte setkají, jsou vybaveni těmiž obrannými mechanismy, jako rodiče. Vyrovnávají se s nimi stejnými mechanismy – popřením, hledáním viníka. Pokud o těchto tendencích víme, a nedáme se jimi překvapit, spíše je dokážeme přijmout s pochopením. Skoro jistě se okolí k nositeli „stigmatu“ respektive rodičům dítěte bude chovat, jako by skutečnost byla lepší než vidíme nebo naopak, jako by byla horší než vidíme. Pokud nepřijmeme ani jeden nabízený vzorec chování nabízí se i třetí možnost – nedávat najevo, že je přítomen v našem okolí někdo, kdo by zasluhoval speciální pozornost.
Jak tedy reagovat ? Přetvařovat se tváří v tvář? Máme vypadat klidně, když nás obličej děťátka děsí? Je nutné předstírat emoce, které člověk v danou chvíli nemá? Stane se, že první reakce okolí při pohledu do kočárku je úhybná, instinktivní, například úšklebek. Taková reakce se totiž může vymykat vědomé kontrole osoby, u které později mohou její emocionální reakce vyvolat pocity hluboké lítosti. Avšak ve vědomí osoby, jíž se tato deformita dotýká, mohou takové reakce vyvolat pocit estetické nedostatečnosti. Zpravidla se pak objeví upjatost v chování. Opatrně volená slova, obyčejné každodenní poznámky, jež se náhle stanou tabu, pohledy upřené jinam, hraná veselost, křečovitá hovornost či nemístná obřadnost. Někteří kliničtí psychologové se v dané situaci přimlouvají za pravdivost. Tedy nikoli ve smyslu : Vaše dítě vypadá opravdu špatně. Ale spíše vyjádřit své pocity, ne soud o dítěti. Například připustit, že je sice pravda, že jsem vylekán nebo vylekána, ale že se to určitě dá zvládnout. Vyjádřením vlastních pocitů se můžeme k dotyčným přiblížit, protože z našich slov bude cítit upřímnost a naděje. A naděje je zvlášť důležitá.
…
Jaké jsou vaše zkušenosti? Můžete je s ostatními sdílet v komentářích pod příspěvkem.
Vzpomínám si velmi dobře na toto období :). Pro mě to byla veliká zkušenost a díky ní i já jsem se stala mnohem citlivější a opatrnější ve svém jednání. Naše první operace přišla na řadu po 3 měsících. Syn měl oboustranný rozštěp patra i rtu, takže ty 3 měsíce byly z hlediska krmení atd. trochu náročnější. Byli lidé, kteří byli informováni ještě dříve, než jsme vůbec dorazili domů z porodnice. Tatínek byl poměrně známý lékař v místě našeho bydliště – takže zpráva se šířila velmi rychle:). V žádném případě jsem se nesnažila vyhýbat vycházkám a známým – chlapeček potřeboval otužovat – takže jsem pravidelně trávila 2 hodiny dopoledne a odpoledne venku, abychom byli jak „sokoli“ připraveni na to, co mělo následovat. A člověk byl mile i nemile překvapen reakcemi lidí kolem sebe. Pokud se mi někdo „cpal“ do kočárku, tak jsem ho slušně požádala, ať posečká, až budeme mít po první operaci – vždyť když jdeme od zubaře, který nám vytrhne přední zub – taky chceme trochu té intimity a nekřeníme se na každého na potkání :). Byli ale lidé, kterým jsem důvěřovala a u kterých jsem viděla, že skutečně se mnou prožívají tehdejší situaci, a tam jsem neměla problém s tím, abych se pochlubila s novým členem rodiny – který pro mě jako mámu – byl ten nejsladší na světě. Jako matka ctící tradice – jsem vůbec neřešila a necítila nějaký problém s tím, že jsem neukazovala chlapečka každé panimámě na ulici, protože to jsem ostatně neděla ani u staršího syna, který rozštěp neměl. Říkala jsem si totiž, proč by mi měl každý „prskat“ bacily na moje miláčky:))). Dnes jdou děti na operaci mnohem dříve, než to bylo v době před 22 lety, což jim určitě hodně pomáhá. Takže přeji všem maminkám a tatínkům, kteří mají děti s rozštěpem, šťastný úsměv jim i jejich miláčkům, protože jsem přesvědčena, že za každé trable, které musíme překonat- na nás někde čeká dvojnásobek radostí. Jitka