MATOUŠEK ANEB ŠTĚSTÍČKO SE NA NÁS USMÁLO

Matouškův příběh začíná v srpnu, kdy jsme s přítelem zjistili, že jsme těhotní. Až na počáteční velké nevolnosti celé těhotenství probíhalo v naprostém pořádku, od prvních odběrů po ultrazvuky.  Jednou mě doktor vystrašil, že mám moc plodové vody, tak mě poslal den před štědrým dnem na konziliární ultrazvuk do nemocnice a tam bylo  vše v naprostém pořádku a potvrzený kluk jak buk.

Přišel duben, měsíc, který očekával v naší rodině snad každý a den 21. Přítel odjel na cesty a když se vrátil, jeli jsme do porodnice s tím, že už je to tady. No nebylo – maličký si to rozmyslel, ale nechali si mě tam. V pondělí a po 8 hodinách vyvolávání porodu lékaři rozhodli, že musíme provézt císařský řez. Když jsem se vzbudila, přítel seděl vedle mě a první, co bylo, řekl, že máme kluka – že má necelé čtyři kila a také malý rozštěp. ROZŠTĚP???? Jaký rozštěp? Cože?  V tu chvíli mi hlavou proběhlo, že jsem příteli nedala dokonalého syna. Pak nám dovezli Matouška – měl čepičku na hlavě a vypadal jak skřítek – měl ručičku na pusince a já hledala ten rozštěp – měl malý rozštěp rtu na levé straně.  První slova poté byla na přítele, že maličký je tak nádherný a i slzička ukápla, když mi ho přivinuly k tělu.

Přišel za námi i můj gynekolog a řekl, že je to jen rtík a že se to dá operovat. Byl tím sám zaskočený, že to nešlo poznat na ultrazvucích. Otázkou je, zda by mi to v něčem pomohlo, kdybych to věděla, že bych to čekala a připravila se na to, nebo raději nevědět.

Během hospitalizace na šestinedělí mi Matouška pravidelně přivážely. Některé sestřičky mi aktivně pomáhaly ho přiložit, jiné mi řekly, i když nám to nešlo, že prostě musím . Ikdybych ho měla mít na prsu hodinu. Šlo poznat, že s tím měly pramálo zkušeností. Během pobytu nám zajistili rychlou hospitalizaci v Brně s včasnou  operací.  Po celou tu dobu jsem si říkala, kde se stala chyba. Obviňovala jsem se, nevěděla jsem, co nás čeká.

 Vybavuji si dva momenty v porodnici a to, že zamnou přišla sestřička a ptala se, zda chci být s malým raději sama na pokoji vzhledem k rozštěpu a také, když fotily děti do novin – rubrika čerstvě narozených miminek, zda si to vůbec přeji, když máme, to co máme. I přesto, že jsem hledala odpovědi na mé otázky, mě nikdy nenapadlo, že bych se měla za své dítě nějak stydět nebo něco podobného. Stejně i naše rodiny byly z malého nadšení a podporovali nás.

V sobotu nás pustili s instrukcemi domů a v neděli mě vezla přítelova rodina do Brna. Nikdy nezapomenu, jak jsem musela dát náš uzlíček sestřičkám, aby ho připravily na operaci a v pondělí 30.4. ho za mé přítomnosti odvážely na sál. Já strašně plakala. Volala jsem neustále partnerovi, posílala zprávy, protože slyšet ho bylo pro mě moc důležité. Tu dobu, co byl maličký na sále jsem jen plakala, jak je to hrozné, co jsem komu udělala, proč zrovna náš klouček. Pak přišla ta nejkrásnější zpráva, že Matoušek dýchá krásně po operaci sám  a v tu chvíli se to ve mně  zlomilo a já brečela ještě víc tou ohromnou úlevou a také další den, kdy jsem se dívala na Matouška, jak leží v inkubátoru. Nešlo to zastavit.  Když mi ho  daly asi třetí den na normální pokoj, fotila jsem si ho, posílala všem , jak se nám daří .

Po operaci také zamnou přišla prim. Vokurková a vysvětlovala mi, co se dělo na sále, odpověděla na mé obavy, otázky, pověděla mi vše o rozštěpech, o péči po operaci a její klid, který z ní vyzařoval mě dokázal aspoň trošku uklidnit. Ale po pravdě, největší úlevu jsem měla, když Matoušek baštil o sto šest a přítel si nás mohl konečně odvézt  domů a být s námi.

Během hospitalizace s maličkým jsem se seznámila s úžasnými maminkami, na které nikdy nezapomenu, jelikož i jejich podpora byla pro mě velmi důležitá. Mohly jsme si popovídat, co nás každou potkalo, co cítíme, nemusely jsme skrývat slzy. Ironií je, že mezi nimi byly zdravotnice tak jako já J

Velké poděkování patří nejen prim. Vokurkové,  všem ošetřujícím lékařům odd. 56, hodným sestřičkám, které mají můj obdiv, že tuto těžkou práci denně zvládají, ale také přítomným maminkám.

Další poděkování patří  celé rodině za nekonečnou podporu a  zvlášť skvělému příteli, který se snažil být kvůli mně klidný, ač uvnitř to pro něj muselo být velmi těžké.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je Martina Kolísková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář