Narodila jsem se před více jak 40 lety s oboustranným celkovým rozštěpem. Procházela jsem léčbou a trpělivě spolupracovala se všemi, kteří mi pomáhali. Poznala jsem mnoho lékařů a specialistů na léčbu této vrozené vývojové vady. Některé z nich určitě mohu připomenout s poděkováním a s úctou k jejich práci, kterou odvedli, a to v oboru plastická chirurgie (Miroslav Fára, Miroslav Tvrdek, Jan Měšťák, Jiří Borský), maxilofaciální chirurgie (Jiří Kozák), ortodontie (Živa Müllerová), ORL a foniatrie (Miloš Vohradník, Jindřich Fišer) a další a další lékaři a specialisté. Procházela jsem léčbou krok za krokem a těšila se na ukončení růstu. Dost často jsem slyšela větu, že po dokončení růstu je hotovo. Na závěr se, jako poslední krok provede stomatologická léčba a doplní chybějící zoubky a tečka. Jupí! Myšlenka, že bude jednou konec, byla krásná. Postupem let jsem ale zjistila, že skutečnost je trochu jiná a ráda bych se s vámi podělila o svoje zkušenosti.

Po dokončení růstu okolo 20. roku života jsem měla uzavřené patro kostním štěpem, ale neměla jsem uzavřené mezery v čelisti. I když nebyla čelist doplněná kostí, mohla jsem pokračovat se stomatologickou léčbou. Navštívila jsem protetika. Po obroušení téměř všech horních zubů, které byly poškozené kazivostí, tedy od šestky do šestky, jsem dostala svůj první můstek. Byla jsem šťastná, konečně jsem měla všechny zuby a myslela jsem si, že to je hotovo. Hotovo, jako na celý život. Nevěděla jsem tehdy nebo možná jsem si nepřipouštěla, že můstek je jen dočasně, že lidské tělo je živý organizmus, který se stále proměňuje. Po nasazení můstku se navíc uvolnil na patře kostní štěp a v patře se utvořila díra. Kostní štěp se uvolňoval postupně, až nakonec vypadl celý. Zřejmě velkou úlohu sehrála skutečnost, že čelist nebyla uzavřená a zůstala proto pohyblivá. Opět tedy byla ústa spojená s nosní dutinou. Z hlediska logopedie bylo těžší udržet správnou výslovnost, ale nakonec byl problém s výslovností jen při rychlém mluveném projevu. Pokud jsem mohla mluvit pomaleji, bylo vše v pořádku.

Okolo 30. roku života byla životnost můstku na konci. Přispělo k tomu více faktorů, z nichž hlavní jsou změny během mých dvou těhotenství a vypadnutí kostního štěpu a propojení úst a nosu. Můstek musel dolů. Podstoupila jsem operaci patra s usazením kostního štěpu a zároveň korekci rtu. Čelistní oblouk stále nemohl být uzavřen a tak zůstaly mezery v čelisti nedoplněné. Následovala péče stomatologa a protetika. Na konci léčby jsem měla svůj druhý můstek. Byla jsem šťastná a spokojená, že mohu mluvit, jíst a že se mohu usmívat. Nyní už jsem věděla, že to nebude nastálo, že můstek je jen dočasná záležitost.

Za dalších deset let okolo 40. roku byl můj druhý můstek na konci své životnosti. Nevím z jakého důvodu, ale kostní štěp se neujal a patro se opět otevřelo a ústa byla propojená s nosem. Následovala operace patra a opětovné osazení kostního štěpu, kde byl použit materiál části čelisti pod jedničkami. Z čelistního oblouku zbyly jen dvě části a to pravá a levá strana od trojek do konce. Následovala korekce nosu, péče stomatologa a protetika (Prof. MUDr. Taťjána Dostálová, DrSc., MBA – FN Motol) a na závěr jsem měla třetí můstek, nejhezčí ze všech. Dostala jsem veškeré možné informace a proto jsem věděla, že můstek je jen na krátkou chvíli. Nemá, na čem by byl pořádně upevněn, protože chybějící část čelisti je moc veliká. S plným vědomím jsem to vzala jako fakt, jako skutečnost a užívala si krásných zoubků, mluvila, usmívala se. V podvědomí jsem se trochu připravovala na další část léčby, která mě bude čekat.

Je mi 48 a je to tady. Sedím, pláču a bojím se. Manžel prochází kolem, obejme mě a říká „to bude dobré, my to zvládneme, nic se neboj“. I když jsem věděla, že to přijde, oplakala jsem tuto chvíli, oplakala jsem začátek další mojí cesty ke šťastnému úsměvu. Nastoupila jsem na tuto cestu v lednu a jako první byla po sundání můstku, extrakce všech zubů v horní čelisti. Sedím v křesle, pusu ztuhlou od injekcí a sestra s doktorkou si povídají. „Mám můstek připravit do kriminalistického ústavu“ a ptají se mě, jestli budu souhlasit se zasláním. Už nemohu mluvit, kývám hlavou, jako že ano a v duchu si říkám, snad jsem někoho nepokousala a paní doktorka povídá „oni tam zkoumají materiály a vedou údaje o čase, kdy byly můstky vyrobeny“. Oddechnu si a divím se, kam já se všude dostanu a otvírám pusu, aby mohla paní doktorka pokračovat v extrakci zubů. Bude následovat implantologická léčba (MUDr. Pavel Kříž, PhD. – FN Motol) s postupným doplňováním tzv. augmentací kosti a pokud se vše bude hojit tak, jak má a kost „naroste“ do dostatečného rozměru, bude následovat osazení implantátů. Až se implantáty dostatečně „zabydlí“ v mé kosti bude možné provést závěrečnou část léčby a to osazení můstku.

Je to delší cesta a vydala jsem se na ní s myšlenkou, že vše zvládnu. Nyní jsem po první operaci, první augmentaci kosti. Jsem doma s 25 stehy v puse a nemohu mluvit a napadlo mě, že bych se mohla zapojit a že bych mohla podpořit občanské sdružení Šťastný úsměv a začala jsem psát články. Děkuji za přijetí mezi vás a vaši podporu.

Chtěla jsem se s vámi podělit o svoje zkušenosti a chtěla jsem se s vámi podělit s mojí cestou. Není to tak zlé, jak to možná na první přečtení vypadá, ale rozštěp nás bude provázet celým životem. Neplatí, obzvláště u širších celkových rozštěpů, že ukončením růstu je hotovo, ale to nevadí. Rozštěp je naše součást a cesta léčbou se dá zvládnout s úsměvem, se šťastným úsměvem. Tak utřít slzičky a jdeme! Vyrážíme na cestu se šťastným úsměvem!

                                                                             Jana Šibalová