Jak vyplývá z historických pramenů orofaciální rozštěpy jsou staré jako lidstvo samo. Rozštěpové vady se vyskytovaly i ve starověku, rozštěp rtu byl objeven na staroegyptské mumii. Z historie se dozvídáme, ţe ti jedinci, kteří se nějakým způsobem lišili od ostatních, byli buď uctíváni jako boţstva, nebo byli zatracováni. Zvykem ve starém Římě bylo děti s rozštěpem po narození usmrtit. (Klenková, 2006)

První doložený písemný nález rozštěpové vady obličeje je popis neoperovaného

rozštěpu rtu ve známém Smithově papyru, který pochází z 1. století př. n. l. Mlhavé zprávy vypovídající o léčbě rozštěpu rtu nacházíme u Celsa (030). Operaci rtu popisuje Franco

(1556). Profesor Burian považuje za počátek moderní léčby operaci Miraultovu (1844).

Ze 4. století známe z Číny a z 9. – 11. století z Indie první rhinoplastiky. Leonardo da Vinci je autorem první dokonalé kresby patra, rozebral též jeho funkci.

V 16. století se objevují zmínky o rozštěpech u Aztéků. (Vohradník, 2001)

„Přístup jednotlivých civilizací k rozštěpovým vadám, respektive k takto postiženým jedincům, byl velmi rozličný. Je zajímavé, že některé přístupy v různých společenstvech mohly vyvíjet poměrně efektivní tlak na kvalitu genofondu uzavřených civilizací“ (Vohradník, 2001, s. 72).

Zextrémních případů stojí za povšimnutí některé středoafrické civilizace, kdy byl postižený jedinec považován za zplozence ďábla či zlých duchů apod. Postižený jedinec byl vyřazován ze společnosti a někdy i za příslušných rituálních obřadů zavražděn. Docházelo i k opačným případům – jedinec byl zbožněn, byl považován za vyvoleného a jako takový nemohl být ve styku s „obyčejnými“ osobami druhého pohlaví. Nemohl založit rodinu, mít děti, což stejně jako v předchozím případě vedlo ke zmenšení šíření postižených genů v dané populaci.