Když jsme se v 17. týdnu těhotenství dozvěděli, že čekáme miminko s rozštěpem obličeje, o rozštěpech jsem tehdy nevěděla skoro nic. Ještě hůř, věděla jsem o velmi vážných genetických postiženích a myslela si, že rozštěp obličeje je s nimi automaticky spojený. Okamžitě se mi vybavily obrázky dětí neschopných samostatného života. V ten den jsem se doslova sesypala, a i když mi MUDr. Vlašín poměrně podrobně a srozumitelně vysvětlil, že jde v naprosté většině případů o izolovanou vadu (a ne o genetické syndromy, které jsem si představovala), a že se dá pomocí několika operací zvládnout, stále jsem ještě vypadala opravdu vyděšeně. Tehdy jsem poprvé v jeho ordinaci z úst lékaře zaslechla jednoznačné doporučení, že v Brně v Dětské nemocnici operuje výborná specialistka MUDr. Vokurková rozštěp rtu a to ihned po narození. Dodnes nevím, jestli pan doktor, kterého si velmi vážím, není informován o tom, že v Brně jsou i další vynikající specialisté, kteří operují rozštěp rtu okolo 3. měsíce věku, nebo jestli mi neonatální operaci doporučil vzhledem k tomu, jak tragicky jsem ten den vypadala. Každopádně jsme později jednoznačné doporučení tohoto přístupu vyslechlii od dalších lékařů (v porodnici i od pediatra). Přesto se mi v našem konkrétním případě pozdější operace jevila jako ta lepší varianta. Syna jsme nechali operovat okolo 3 měsíce věku chirurgy Rozštěpového centra při Klinice plastické a estetické chirurgie FN U sv. Anny v Brně. V následujících odstavcích se pokusím popsat, proč jsme se tak rozhodli:

Pokud jsme vše správně pochopili, pak je hlavní výhodou brzké operace psychická pohoda rodičů, kteří si domů pár dní po porodu odvezou normálně vypadající dítě. My i naše nejbližší okolí jsme ale už během těhotenství přestali Teodorkův rozštěp vnímat tragicky. Když jsme se dozvěděli, že Teo je geneticky v pořádku, byli jsme rádi, že to není nic horšího a postupným prohlížením fotografií dětí s rozštěpem jsme si na tváře s rozštěpem zvykli.
Navíc jsme jeli na setkání s dalšími rodinami se staršími dětmi s rozštěpem a viděli, že jde o úplně normální děti s nepatrnými jizvami nebo drobnou asymetrií v obličeji. Rozdíl v patrnosti jizev nám přišel u obou typů operací docela nevýrazný. Z hlediska vývoje asymetrie v obličeji se nám pak zdálo lepší operovat dítě s větší hlavičkou a vyvinutějšími tkáněmi (tedy starší dítě), i když se to asi může lišit individuálně podle typu a rozsahu rozštěpu a podle následných zákroků.

Dalším důvodem bylo, že jsme prvorodiče a chtěli jsme se se synkem nejdřív trochu poznat a sžít, abychom byli schopni lépenaplnit jeho potřeby po operaci. Jelikož nemáme staršího raubíře, nemuseli jsme ani se obávat, že by se operace musela odkládat kvůli infekčním nemocem a na dítě máme i po operaci dostatek času.

6. den po operaci rtu

Také anestezie starších dětí se nám zdála méně riziková než u novorozenců. Významným argumentem pro neonatální operaci se lékařům v porodnici zdálo vylepšení kojení. My jsme se ale od mnoha českých i zahraničních rodin dozvěděli, že pokud je možné kojit po operaci rtu, tak je to možné i před ní. To byla nakonec i naše zkušenost. Teo se od narození dokázal přisát k pravému prsu (má levostranný rozštěp rtu a dásně), z levého jsem se ho naučila kojit záhy v poloze tzv. fotbalisty. S přírůstkem váhy jsme neměli žádné problémy (více o kojení dětí s rozštěpem ZDE), Teo přibírá ukázkově.

Posledním důvodem bylo, že jsme se na Berkové cítili lépe než v Dětské nemocnici. I to byl nakonec poměrně podstatný faktor při diskutabilním skóre výhod a nevýhod jednotlivých operací. Svého rozhodnutí nelitujeme a s výsledkem operace i s průběhem hospitalizace jsme spokojení (viz samostatný článek ZDE). Také ale víme, že podobně spokojení bývají i rodiče po neonatální operaci.

Teo 8. den po operaci rtu, 2. povyndání stehů.