„Seď alespoň chvíli v klidu! Sundej nohy ze stolu! Řekni dobrý den!“ Dobré mravy či pravidla slušného chování se často stávají pro rodiče i děti zdrojem dlouhodobého stresu. Co si ale  pod pojmem dobré mravy představit? A musí být jejich vštěpování vždy synonymem stresu?

Dnešní mládež zbožňuje luxus. Má špatné mravy, pohrdá autoritami, nemá respekt před staršími lidmi a vybavuje se tam, kde by měla pracovat. Mladí lidé nepovstanou, když do místnosti vstoupí starší. Odmlouvají svým rodičům, povykují ve společnosti, u stolu spořádají všechny moučníky, kříží nohy přes sebe a tyranizují svoje učitele“.
Zní Vám to jako monolog staršího souseda, který si pořád stěžuje na hlučnost dětí? Jenomže tenhle výrok pochází od Sokrata a uběhlo téměř 2500 let, co si řecký filozof takhle ulevil na chování mladých lidí. Obsahově by se jeho citát báječně hodil do dnešní doby – po světě pořád chodí spousta lidí, kteří jsou už léta přesvědčeni, že se musela ve výchově mnohých dětí někde stát chyba.

První základní pravidlo, jak naučit děti slušnému chování, je totiž naprosto jednoduché: chovat se přesně tak, jak si přejeme, aby se chovaly naše děti. V zásadě si děti nerady nechávají od rodičů do něčeho mluvit, s přibývajícím  věkem či v různých obdobích vzdoru to není lepší, spíš naopak. Zároveň děti mají sklony  napodobovat nás dospělé i přesto, že si to pravděpodobně ony samy neuvědomují a nejspíš by to popřely. Pro nás rodiče tedy z toho vyplývá: Chovat se vhodně v každé životní situaci. Jestliže budeme nadávat jako špačci, když nám doma něco spadne na podlahu, nemůžeme se divit, že naše ratolest při hádce v mateřské škole počastuje ostatní děti těmi nejvybranějšími nadávkami. Vysvětlení, že jsme si zakleli, když dítě stálo „jen“ opodál, není v tomto případě relevantní. Když dítě nasává naše chování, je mu především v předškolním věku zcela lhostejné, v jakém prostředí k tomu dochází. To, že se dospělí chovají často diametrálně jinak doma než na veřejnosti a že to za určitých okolností může být dokonce v pořádku, děti pochopí teprve v pokročilém věku.

Dalším důležitým bodem při výchově k dobrému chování je respekt vůči našim dětem, byť by se to na první pohled zdálo sebedivnější, a i přesto, že to rozhodně není vždy jednoduché. Malý příklad: po celém obýváku se povalují autíčka a maminka zavolá na svého 6letého syna: „Pavlíku, pojď si uklidit autíčka!“ Pavlík přijde a uklidí je. Za chvíli se vrátí a řekne: „Mami, dej mi něco k pití“ a maminka ho lehce podrážděně opraví: „a kde je slůvko PROSÍM?!“ Pavlík se na ni zmateně podívá : „Jak to prosím? Ty to taky neříkáš.“
Drzost? Ne, v podstatě jen velmi dobře odpozorovaná reakce. Jak můžeme vlastně od svých dětí očekávat , že řeknou „prosím“  nebo „děkuji“, když je sami v kontaktu s nimi samotnými nepoužíváme? Slušné chování je mimo jiné výrazem respektu a děti si je mohou dlouhodobě vštípit pouze v případě, že jim je v každodenním životě ukazujeme  a vůči nim samotným uplatňujeme.

Chovejme se k druhým tak, jak bychom sami chtěli, aby se oni chovali k nám. Je třeba žít podle tohoto kréda a být vzorem svým dětem. Kde „děkuji“ a „prosím“ zdomácněly v každodenní komunikaci a kde rodiče svým dobrým chováním  jdou příkladem, tam jejich chování děti přejímají odmalička.
Také u stolování platí několik absolutně nezbytných pravidel. Mělo by tedy být jasné, že všemožné zvuky – mlaskání, říhání, prskání – jsou jednoznačně nepřijatelné. Chování bychom si u dětí neměli vynucovat, mělo by být přejato z podstaty slušnosti jako takové. Odkdy se mohou malé děti učit kultuře stolování? Rozhodně nesmíme zapomínat, že jsou to právě malé děti, které vnímají svoje okolí zcela odlišně než dospělí. Velmi malé děti si své okolí fixují všemi smysly – jídlo tedy nevyjímaje. Nejprve bývá pokrm rozebrán na kousíčky a pozorně prozkoumán. Tuto fázi batolat rodiče musejí vydržet, i velmi malé děti  se však už mohou a časem by se jistě měly učit určitá pravidla chování. Ve třech letech by měly děti ovládat základní pravidla stolování. Také zde platí – děti se učí příkladem a už velmi brzy samy chtějí jíst stejně jako dospělí vidličkou a nožem.

Výchova dětí trvá roky, včetně vštěpování slušného chování, a protože děti nás dospělé kopírují nejen u stolu, je v konečném dopadu jejich chování jako pohled do zrcadla – ať se nám to líbí, nebo ne, záleží čistě na tom, jaký příklad jim dnes a denně dáváme.

Zdroj: Moje Psychologie duben 2012