celkový levostranný rozštěp

Třídní učitelka, Mgr. Markéta Schmoranzová, napsala Adamovým rodičům:

Adam je na jednu stranu vyspělý, prostě to není „normální“ dítě svého věku – myslím, že se najde, až mu skončí puberta. Je svým způsobem dospělý, jen ho omezuje ještě nedozrálé tělo; on ví, co ho baví, čemu se chce věnovat a všechno ostatní mu nepřijde důležité.

Kdybych věřila na minulé životy, řekla bych, že umřel předčasně, a překotně se chtěl za každou cenu vrátit zpátky na Zem do jakéhokoli těla a jakékoli situace, aby pokračoval v tom, co tady nedokončené zanechal. A my mu v tom teď všichni bráníme, protože je to vlastně dítě a má poslouchat a chovat se podle nás. A Adam jde podvědomě za tím, co ho žene, a na druhou stranu ho právě omezuje to ještě nedorostlé tělo, které se musí znovu naučit věci, které už uměl, a záleží mu jen na tom, co potřebuje, jako by se hnal k tomu věku a bodu, kdy fyzicky někdy předtím zemřel.

Adam si Vás vybral jako rodiče a i Vy jste se díky němu naučili spoustu věcí.

Adam musí pochopit, že existují určitá pravidla i pro něho. Je inteligentní, podle mě si uvědomuje všechno, co mu říkáme, ví, co kdy udělá špatně. My už vlastně musíme jen usměrňovat, jak bude vyrůstat a co si k nám může dovolit.

Má v sobě dobrou dušičku, tak doufám, že se časem ukáže.

Maminka Lucie:

Sama jsem měla problém něco sepsat, protože mi přišlo, že se to všechno, hlavně u těch malých dětí do cca 6–7 let, stále opakuje a je to všude stejné.

Počáteční šok v těhotenství, případně po narození handicapovaného dítěte, nesmírná vděčnost operujícímu lékaři, postupně další operace, řešení problému s ušima (většina dětí má ve středouší tekutinu, protože Eustachova trubice nepracuje tak, jak má, takže děti jdou jednou i víckrát na vložení provzdušňovacích trubiček do uší), logopedie,…

A náš Adam je opravdu od narození prostě úplně jiný než jeho vrstevníci. V podstatě už v těhotenství se držel zuby nehty, proležela jsem tenkrát z devíti měsíců těhotenství tři měsíce v nemocnici. Ne vcelku, postupně. Neumím to správně vysvětlit, ale ti, co ho znají, se vždy těší na nějakou zajímavou historku, která jim přijde k smíchu, mně později vlastně také, ale v první chvíli mě vždy jímá amok.

Můj syn mi prostě obrátil život vzhůru nohama a někdy mám fakt pocit, že mi byl tam někde nahoře „přidělen“. Proto jsem také vlastně dospěla k rozhodnutí použít dopis od paní učitelky.