… o zcelení rozštěpové štěrbiny v čelisti po současné metody

– První bone grafting provedl v roce 1901 Eiselsberg, když do rozštěpové štěrbiny implantoval celý malíček z ruky.

– První úspěšný kostní štěp je v roce 1914 připisován Drachterovi.

– Kostní štěpování se rozšířilo v 50. letech po pracích Axhausena.

– Bengt Johanson v roce 1955 s Nordicem začali štěpování čelisti bločkem spongiozní kosti z kyčle a to nejprve primárně (u dětí v době růstu mléčného chrupu).

-1963 vše zvrátil Pruzansky, když ve svých pracích zdokumentoval, že časné zasazení kostního štěpu do alveolu brání růstu čelisti – od té doby se ujala forma sekundárního štěpování – vkládání štěpu do rozštěpové štěrbiny v době výměny zubů. Ale dodnes existující spory a centra, kdy kost dávají do defektu již v době primárních operací.

– V roce 1981 publikoval Frank Abyholm z Osla soubor svých pacientů, u kterých pečlivě zdokumentoval výborné výsledky, a de facto jeho technika se stala asi jednou z nejrozšířenějších. Za zdroj kosti užíval kyčel a odebranou kost si nadrolil na drobné kousky, aby co nejlépe z kostní kaše vymodeloval chybějící část kostního výběžku.

Jakou techniku používá rozštěpové centrum v Brně

Brněnská škola používá sekundární štěpování (při výměně zubů) již minimálně 40 a více let. V minulosti se asi u 13 dětí se zkusilo i štěpování primární, ale ne s dobrým výsledkem.

Metoda v Brně spočívá v tom, že se bloček štěpové kosti zaklíní a zbytek kosti rozmělní na drobné částečky, kterými se domodeluje alveolus (čelistní oblouk) do správného tvaru. Výhoda je spatřována v tom, že kostní štěp v defektu drží sám o sobě, při poranění nebo ztrátě části sliznice nebude díky tomu kostní materiál snadno odplaven. Pro toto riziko je v literatuře doporučováno na kostní drť aplikovat drahé teflonové síťky, které lépe zadrží a ochrání štěp. V rámci brněnské metodiky je není nutné užívat. Hlavní síla štěpu je tedy v zaklíněném bločku spongiozní kosti a kostěná drť je použita k domodelování. Zásadní rozdíl však není v tom, zdali se spongiozní kost nadrtí (viz metodika Franka Abyholma z Osla) nebo ponechá celá, protože v obou případech se jedná jen o vodivou matrix. Za nejdůležitější krok je považován nepropustný, kvalitní uzávěr nosní sliznice a pečlivé a kompletní zakrytí kostního štěpu dásní. Za těchto předpokladů je dosaženo dobrých výsledků přihojení.

Stabilita štěpu závisí na tom, zda do štěpu proroste zub nebo se zde vloží implantát. Pokud žádný z těchto prvků v něm není vložen, dochází k postupnému odbourávání štěpu a okolní kosti, až se zredukuje jen na drobnou kostní lamelu nebo se nezachová vůbec. Proč se tak děje? Příkladem jsou tváře 90. letých lidí bez zubů, u kterých se pro ztrátě zubů sníží výška obou čelisti minimálně o 1/3.

Zásadní tedy není forma dodaného štěpu – kosti více či méně podrcené. Nejdůležitější je správně indikovaná doba vložení štěpu, kvalitní uzávěr nosní sliznice, kvalitní krytí štěpu dásní z dutiny ústní, jemná operační technika a odpovídající pooperační péče. Bolestivost kyčle po odběru exkochleací (škrabáním) a bločku kosti je stejná (vždy je přímo úměrná rozsahu poranění okostice). Pro stabilitu štěpu je důležité, aby do štěpu prorostl zub nebo se zde vložil implantát.

Spory mezi lékaři světových rozštěpových center?

Spory se vedou odkud vzít kost – žebro, kyčel, kost holení, lebka, dolní čelist, kostěná nosní přepážka. Maxilofaciální chirurgové obhajují štěpování jen desmogenní kostí (z dolní čelisti) nebo si z povrchu lebky speciální škrabkou seškrabou hobliny z kompaktní kosti.

Očekává se, že nynější bouřlivý rozvoj implantologie u dospělých se odrazí i v zlepšení metodiky rekonstrukce defektu čelisti u dětí s rozštěpem, ale jednoznačné závěry ještě nejsou.

               Pro Šťastný úsměv, z.s. zpracoval  MUDr. Zdeněk Dvořák, PhD.