Bylo to 18.6.2013, kdy na svět, kvůli mé oční vadě přišlo na svět císařským řezem, miminko. Byla to malá holčička a dostala jméno Eliška. Vážila 3000g a měřila 45cm. Chvíli plakala a pak nic… Hned byla na sále pediatrička. Eliška nemohla popadnout dech. Lékařka i sestry začaly hned jednat. Lékařka jí mrkla do pusinky a zjistila, že má rozštěp tvrdého a měkkého patra s podezřením na Pierre Robinovu sekvenci. Přímo ze sálu musela moje maličká Eliška do inkubátoru a já putovala na oddělení sama.
Hodně nás to s manželem vzalo, byl to pro nás opravdu šok. Odpoledne mi paní doktorka přišla vysvětlit jaké má Eliška potíže. Potvrdila mi vše, co říkali manželovi na sále – PRS (Pierre Robinova sekvence), kterou provází rozštěp patra, malá bradička a zapadající jazýček. Kvůli potížím s dýcháním musela naše Eliška zůstat v inkubátoru pod kyslíkem. Celou noc jsem nespala a plakala…
Druhý den jsem se mohla jít na dcerku podívat. Byla tak krásnoučká! Nebylo vůbec znát, že má nějaký handicap, jen bradička byla malá a zapadlá… Od lékařky jsem dostala všechny důležité informace. Vysvětlila mi, že dokud nezvládne dýchat bez přidávání kyslíku, musí zůstat v inkubátoru, také jsem se dozvěděla, že se nebude možné kojení, a proto ji budou zkoušet krmit lahvičku. Vyložila mi důvody, proč nemůže ležet na zádech, a že musí být různě podložená anebo ležet na bříšku. Na zádech jí totiž zapadal jazýček a mohla by se udusit. Měla jsem o ni takový strach!
Po čtyřech dnech jsem byla z porodnice propuštěná a jela domů. Bez Elišky. Potřebovala ještě kyslík. Nechtěla jsem jet bez ní, chtěla jsem u ní být, ale věděla jsem, že v péči lékařů je v bezpečí. Doma na mě čekal malý syn, který mě také potřeboval…
Se synem a mužem jsme za Eliškou jezdili každé odpoledne a vozili jí moje mlíčko. Po 8 dnech, co byla v inkubátoru, přišla dobrá zpráva. Naše sluníčko už mohlo být bez přidávání kyslíku. Mohla ven z inkubátoru do normální postýlky. K dobré zprávě však přibyla i horší. Paní doktorka mi řekla, že malá nevypije lahvičkou celou dávku, a tak musí být sondovaná. Byla tak šikovná, že si jednou nějakým způsobem sondu vytáhla, a tak ji museli po každém vypití dosondovat.
Aby Eliška mohla z nemocnice domů, bylo nezbytné, abych se ji naučila krmit sondou sama.
A tak jsem byla po 14dnech přijata na maminkovský pokoj a začala se učit krmit moji malou. Zkoušely jsme se sestřičkami všechny různé savičky a lahve od obyčejných až po Habermmanovu, ale nic se nedařilo. Mléko jsem ztratila, a tak byla malá na umělé výživě. Vždy jsme zkusily lahvičku a pak dosondovavaly. Po 3 dnech jsem zkusila s pomoci sestřiček sondovat z pusinky do žaludku sama. Vrchní sestra mi ukázala, že by sondování šlo i z nosánku do žaludku, které vydrží delší dobu, ale když jsem viděla to malé tělíčko, jak se sondě braní a pláče, tak jsem řekla NE. Raději jsem sondovala každé tři hodiny pusinkou. Zpočátku jsem se šíleně bála, ale pro svoji holčičku jsem to udělat musela. Věděla jsem, že dokud sondování nezvládnu sama, nebudeme moci jít domů. Za mým sedmiletým synkem a manželem.
Den D nastal téměř po měsíci. 15.7. 2013 jsem mohla s Eliškou domů. Přijel pro nás můj muž se synem a odvezli si nás domů. Ještě nám paní doktorka nabídla PEg, jestli ji nechceme udělat, že by ji hned odvezli, ale my nechtěli. Rozhodli jsme se, že budeme doma sondovat a až jedině pokud by to nešlo a byly potíže…

První doma noc byla k nepopsání. S manželem jsme ji pořád hlídali a koukali na ní. Samozřejmě měla v postýlce monitor dechu, ale i tak byly naše obavy veliké. Vše se postupně ustálilo.

A světe div se, malé byly 4 měsíce a papkala každé dvě hodiny 50 až 80ml. Sama! Bez sondování. Chodili jsme s ní každých týden na váhu k dětské lékařce a bylo to skvělé. Přibývala na váze.
Čekalo nás však ještě vyšetření srdíčka, oušek a očiček a operce k uzavření patra. Ta byla plánovaná na 28.4. 2014. Musela být ale odložená, protože Eliška měla málo červených krvinek. Musela začít brát železo. Operace se uskutečnila až na třetí termín, téměř o půl roku později 10.9.2014.
Na sále však Eliška zkolabovala! Po propuštění z nemocnice musela Eliška na vyšetření srdíčka. Vše bylo v pořádku, ale radši si nás pan doktor pozval za rok na kontrolu. Ta nás čeká teď o prázdninách.
Jak to bude s oušky se teprve uvidí. V porodnici a pak i na kontrole v Dětské nemocnici zjistili, že sluch je nevýbavný, ale paní doktorka Vokurková, mimochodem super paní doktorka, nám vysvětlila, že uši budeme řešit až půl roků po uzavření patra. Letos v dubnu, tedy půl roků po operaci rozštěpu patra, jsme byli na kontrole na ORL u MUDr. Horníka. Skvěle nám vše vysvětlil a pozval nás s Eliškou ještě na kontrolu před zákrokem, který ji čeká již 18. června. Bude-li zdravá a bude moci zákrok pod narkózou podstoupit, čeká ji vyčištění oušek, a pokud to bude možné i přes to, že má malé úzké zvukovody, tak dostane i grometky.

Naší slečně budou dva roky a svůj život si vybojovala a bojuje i přesto, že je malá drobná. Je to takové naše neuvěřitelné čertisko a svému staršímu bráškovi se chce ve všem vyrovnat. Prostě naše štěstí po 7letech od narození syna.

Všem maminkám přeji pevné zdraví a nebojte, naše děti nám dávají lásku za vše.

                                                                                                Andrea Horská