KAPITOLA 1.

Myslíte si, že je řeč vrozenou vlastností člověka? Pokud ano, mýlíte se. Dítě musí vyrůstat v prostředí, které mu věnuje dostatečnou pozornost a péči. Dítě vnímá hlas maminky, tatínka, hovor mezi dospělými… Když by dítě vyrůstalo v prostředí, kde by bylo ponecháno svému osudu, nikdo by na něj nemluvil, tak by si lidskou řeč neosvojilo.

            Vývoj řeči začíná křikem. Dítě jím reaguje na změnu prostředí, teploty okolí… Zpočátku vyjadřuje nelibost, hlas je tvrdý (pokud má dítě hlad, či je mokré), později můžeme v křiku pozorovat kladné zabarvení, hlas je měkký (pokud je dítě najedené, přebalené). Kolem 8. – 10. týdne se u dítěte začíná objevovat broukání (jemné pohyby mluvidel), které postupně přechází do období žvatlání. Žvatlání můžeme dělit na:

• Pudové žvatlání – které navazuje na stadium křiku s broukáním. Často se považuje za „hru s mluvidly“, kdy dítě pusinkou provádí podobné pohyby jako při krmení, které navíc doprovází hlasem. Náhodným postavením mluvidel vznikají zvuky podobné některým hláskám, slabikám i slovům (ebebe, mamama, bababa apod.). Ve stadiu pudového žvatlání se ještě nezapojuje vědomá kontrola sluchem, tedy pudové žvatlání není závislé na procesu slyšení. Během čtvrtého až šestého měsíce dítě pozorněji reaguje na známé hlasy, zejména na hlas maminky. Postupně pozná i zabarvení hlasu.
• Napodobující žvatlání – toto stadium nastupuje přibližně v šestém až osmém měsíci. Dítě začíná napodobovat zvuky, které samo vydává a imituje okolí. Zapojuje vědomě zrak i sluch. Sleduje pohyby mluvidel okolních lidí, především maminky. Postupně začíná napodobovat hlásky mateřského jazyka, melodii i rytmus. Při snaze napodobit hlásky svůj pokus realizuje několikrát. Spojuje samohlásky s některými souhláskami do slabik (ma-ma, pá-pá).

Žvatlání se stává prostředkem v komunikaci, přestože v sobě ještě nemá zahrnuto obsah – je to spíš forma a potřeba udržení kontaktu. Období mezi šestým až devátým měsícem je pro vývoj řeči velmi významné. Dítě v tomto období potřebuje velké množství osobních kontaktů, oslovování, laskavé prostředí… Mezi desátým a dvanáctým měsícem nastupuje stadium období rozumění řeči. V tomto období můžeme již pozorovat počátky pasivní slovní zásoby, nemůžeme ale hovořit o rozumění řeči v pravém slova smyslu.

Vlastní vývoj řeči se objevuje kolem prvního roku života. Přibližně v jednom roce dítě užívá tzv. jednoslovné věty. Dítě jako první používá podstatná jména, postupně i slovesa. Kolem roku a půl až dvou let dítě opakuje slova a pomocí řeči napodobuje dospělé osoby. Objevuje se tzv. první věk otázek – dítě používá otázky typu – „Co je to?“. Dále se objevují tzv. dvojslovné věty. Na přelomu druhého a třetího roku se dítě prostřednictvím řeči snaží dosahovat nejrůznějších drobných cílů. Tříleté dítě většinou dokáže pojmenovat základní předměty denní potřeby, dokáže se orientovat v časových pojmech (rozlišuje den – noc). Kolem tří a půl let následuje tzv. druhý věk otázek – dítě začíná používat otázky typu – „Proč?“, „Kdy?“. Kolem čtvrtého roku dochází u dítěte k vývoji řeči po stránce logické. Rozvíjí se chápání obsahu, rozlišování abstraktních a konkrétních pojmů, zpřesňuje se gramatika, dochází ke zkvalitňování celkového řečového projevu a nárůstu slovní zásoby. Ukončení vývoje řeči nastává kolem 5. – 6. roku života dítěte. (Bytešníková, 2012)

Jak je to u dětí s rozštěpem?

Děti s rozštěpem začínají mluvit déle. Když jejich vrstevníci tvoří první věty, děti s rozštěpem procházejí obdobím jednoslovných vět. Nějaký čas probíhá vývoj jejich řeči stejně jako u zdravých dětí. Dítě s rozštěpem patra však není schopné oddělit dutinu ústní od dutiny nosní, a proto samohlásky budou při pudovém žvatlání a stejně tak i při napodobování – nosové (takže budou znít „huhňavě“ jako při rýmě). Slouží však stejně na vyjádření pocitů a přání jako správné zvuky dětí bez rozštěpové vady.

S prvními těžkostmi se setkáváme tehdy, když se dítě pokouší vytvořit jiné souhláskové zvuky, než nosovky (M, N, Ň). Např. při souhláskách P a B není dítě schopné vytvořit dostatečný tlak v ústech při rozštěpu patra. Děti s rozštěpem patra většinou nevnímají rozdíl mezi svou nesprávnou řečí a správnou řečí svého okolí. Rozdíl si začínají uvědomovat tehdy, když jim jejich vrstevníci nerozumí, případně se jim posmívají. Po úspěšné operaci patra jsou vytvořeny všechny předpoklady, aby se řeč dítěte začala vyvíjet správným směrem. (Kerekrétiová, 1991)

Seeman (1955) dělí vývoj řeči dítěte s rozštěpem patra na dvě období. Tvrdí, že v prvním období se hlas kojence a zvuk některých hlásek téměř neliší od hlasu zdravého dítěte. Zlom nastává ve druhém období, kdy dítě začíná hláskovat a tvořit první slova a když se snaží přesně napodobit zvuk slyšených slov. Zde už je porucha řeči zjevná.(Pozn. V roce 1955 se rozštěp patra operoval mnohem později než v současnosti.)

Autorky Kutálková a Palodová (2007) podotýkají, že vliv na vývoj řeči má i postoj dítěte k vlastní vadě. Obecně lze poznamenat, že vývoj řeči probíhá stejně jako u zdravého dítěte. Podle toho, jak je porucha rozsáhlá a jaké jsou osobnostní vlastnosti dítěte, se ale může řeč druhotně rozvíjet pomaleji a nesprávně. Je-li dítěti poskytnuta dostatečná péče, vyrovná se řeč většinou během předškolního věku na úroveň vrstevníků.

Vyjádření k 1. kapitole

            Obtíže v řeči se při obličejových rozštěpech vyskytují, nebudeme si nalhávat, že ne. Děti s rozštěpovými vadami jsou ale od narození v péči specializovaných center, jejichž členem je také klinický logoped. Ano, většina dětí s rozštěpovou vadou musí docházet na logopedii (ale to většina dnešních dětí kvůli nejrůznějším problémům). Pokud je dítěti věnována dostatečná logopedická péče, rodina spolupracuje s logopedem a dítě je vedeno k pravidelnému „procvičování“ řeči a to především formou hry, nic nebrání tomu, aby řeč dítěte byla naprosto srovnatelná s jeho vrstevníky.

Tedy: hlavu vzhůru, v duši klid, společně písmenka pojďme správně ukotvit.

Použitá literatura:

BÝTEŠNÍKOVÁ, Ilona. Komunikace dětí předškolního věku. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012. 236 s. ISBN 978-80-247-3008-0.

KEREKRÉTIOVÁ, Aurélia. Vývin reči u detí s rázštepom. 2. vyd. Bratislava: Ústav zdravotnej výchovy, 1991. 18 s.

KUTÁLKOVÁ, Dana a Daniela PALODOVÁ. Palatolalie a afázie: Metodika reedukace. 1. vyd. Praha: Septima, 2007. 48 s. ISBN 978-80-7216-241-3.

 SEEMAN, Miloslav. Poruchy dětské řeči. 1. vyd. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1955. 268 s.

autor: Michaela Chotěborová

Kam dál? KAPITOLA 2