V prvních letech života dítě samo většinou žádné psychické problémy vyplývající z 
vrozené rozštěpové vady nemá. Ty se objevují tehdy, není-li dítě akceptováno rodiči, případně širší rodinou (zejména prarodiči) a okolím (Škodová, Jedlička, 2003). V počátečním období z hlediska ontogenetické psychologie je bezproblémové vyrovnání se s handicapem. Ovšem právě období novorozenecké a kojenecké je ohromně důležité pro vytváření lidských vztahů a především emočního vztahu k matce či rodičům. Kvalitou tohoto vztahu skrze citovou investici je určována míra budoucího pozitivního vztahu jedince vůči okolí a přijetí světa vůbec (Jankovský, 2006). Fungující rodina má velkou příležitost vytvořit v prvních letech života dítěte takové prostředí, v němž dítě umí přiměřeně řešit své psychosociální krize a být tak dobře připravené na příchod do školního, někdy stresového prostředí (Kerekrétiová, 2008).
vrozené rozštěpové vady nemá. Ty se objevují tehdy, není-li dítě akceptováno rodiči, případně širší rodinou (zejména prarodiči) a okolím (Škodová, Jedlička, 2003). V počátečním období z hlediska ontogenetické psychologie je bezproblémové vyrovnání se s handicapem. Ovšem právě období novorozenecké a kojenecké je ohromně důležité pro vytváření lidských vztahů a především emočního vztahu k matce či rodičům. Kvalitou tohoto vztahu skrze citovou investici je určována míra budoucího pozitivního vztahu jedince vůči okolí a přijetí světa vůbec (Jankovský, 2006). Fungující rodina má velkou příležitost vytvořit v prvních letech života dítěte takové prostředí, v němž dítě umí přiměřeně řešit své psychosociální krize a být tak dobře připravené na příchod do školního, někdy stresového prostředí (Kerekrétiová, 2008).Dítě v předškolním věku se dostává do podobné situace jako jeho rodiče ve vztahu k dospělým. V tomto věku se zřídka kdy ostatní děti vysmívají svým vrstevníkům kvůli nějaké odchylce ve vzhledu, řeči, nebo v chování. Není to překážkou v jejich společných hrách. Ba naopak. Zde se vytvářejí sociální návyky a vyhovující podmínky pro přijetí a socializaci.
Situace se začíná měnit ve školním období. Děti s rozštěpovou vadou mají méně přátel než jejich vrstevníci avšak jejich přátelství jsou mnohem pevnější a trvalejší. Dokonce přetrvávají často až do dospělosti (Kerekrétiová, 2008).
.
Výsměch je pravděpodobně jedním z největších obav rodičů. Zde velmi záleží na tom, jaké místo ve skupině zaujímá vůči svým vrstevníkům. Záleží na osobnostních charakteristikách, na reakcích provázené s výsměchem a také, jak na tuto situaci reagují rodiče. Méně se budou posmívat dítěti, které vše řeší s nadhledem a s humorem než dítěti, které hned reaguje agresí, hněvem nebo s pláčem (Kerekrétiová, 2008). Velký význam při řešení takové situace má vliv okamžitý zásah rodičů či učitelů, kde jetřeba dát hned jasně najevo, že takovéto chování není žádoucí a každý si zasluhuje určitý respekt, obdiv a úctu (Kerekrétiová, 2008). Výkon dítěte, pochvala učitele a pozitivní odezva rodičů mají velmi důležitý význam pro harmonický a vyrovnaný vývoj dítěte. Jejich nedostatek navozuje naopak silné pocity méněcennosti, které mohou přetrvávat v průběhu celého života.
.
Děti dle výsledků hodnocení IQ jsou srovnatelně na stejné úrovni jako jejich vrstevníci bez rozštěpové vady, ačkoli ve verbálních úlohách se mohou mírně opožďovat (Kerekrétiová, 2008). Děti mohou dosahovat niţších výsledků v socializačních testech a jsou charakterizovány jako méně asertivní. (Škodová, Jedlička, 2003) I přes všechny uvedené faktory a ztěžující okolnosti probíhá integrace dítěte s orofaciálním rozštěpem velmi rychle a pozitivně. Rodiče a děti jsou schopni si vytvořit velmi kladné a pevné vztahy (Kerekrétová, 2008).
.
Zdroj: bakalářská práce Barbory Syrové
obrázek: kdejsitato.cz