Náš rozštěpáček bude mít letos v říjnu dva roky.
O různých druzích rozštěpů jsem věděla, ale jak to tak bývá, než se to týkalo přímo nás, hlouběji jsem se tím nezabývala.

Malému se teda vůbec nechtělo ven, a tak jsme nakonec měli jít 21.10.2019, na 7 hodin ráno, na vyvolání porodu. Pavlík se nakonec kolem 4 hodiny rozhodl, že půjde ven sám, bez pomoci. Už tenkrát měl svou hlavu.
Porod nebyl moc košér, ale nakonec se nám to všem povedlo. Než jsme ho s přítelem uviděli, slyšeli jsme větu „MIMINKO JE S ROZŠTĚPEM“. Ano, do této doby jsme nic nevěděli, nikdo nám nikdy, na žádném vyšetření, ani ultrazvuku nic neřekl.

Než jsem malého uviděla, létaly mi hlavou různé myšlenky. Co na to přítel, co budeme dělat, jak moc ten rozštěp má, ale hlavně, jak Pavlík vypadá… Do té doby, než jsem ho konečně uviděla. Od té chvíle je mi vše fuk, je to naše všechno.
Má tedy jen rozštěp rtu a kousíček dásně, hned po operaci, nebylo dle mě, kromě jizvy a pár hadiček, nic poznat. Do budoucna nás prý čeká ortodontická léčba. Veškerá lékařská pomoc, co se týče rozštěpů rtů a patra, je totiž v Brně na špičkové úrovni.

Malej je smíšek, raubíř, má na vše svůj názor a svou hlavu, vše ho zajímá, každý den je boží, i když někdy jsme rádi, že je večer a jde spát. Za nic bych neměnila, ač jsem si myslela, když nám na porodním sále toto „překvapení“ řekli, že to nedáme. Dáme vše, toto dítě, s jizvou na úsměvu si nás vybralo a díky němu jsme rodina, která se těší na vše, co spolu zažijeme.

                          Verča