Popichování, štiplavé poznámky, sžíravá ironie, urážky, posmívání nebo výsměch jsou různé formy jemnější, přesto tzv. ničivé agrese. Existují různé výklady vzniku agrese, osobně mi je bližší hypotéza frustrace-agrese, podle toho je agrese vlastně reakcí na nenaplnění nějaké potřeby nebo pudu.

Takový člověk pak hledá způsob, jak se vybít, hledá oběť, na které by se vybil. A anonymita internetových diskusí je pro takové vybití ideální. Agresi je ale třeba chápat i pozitivně. Člověku (který si vlastní agresi uvědomuje a chce s tím pracovat) totiž pomáhá odkrýt jeho zranění a tím i najít cestu k jejich léčbě.

Jak se můžeme bránit?

Pokud si na mně chce někdo vybít zlost, je jediný člověk, který mu v tom může zabránit – a to jsem já sama. Záleží na mém vnímání. Pokud cítím, že ve mně agrese narůstá, můžu začít přemýšlet, čeho se „ten někdo“ dotknul, kde je moje ukryté zranění, frustrace, pochybnost.

V případě sebevědomí je zase dobré podívat se na to, jak to s mým sebevědomím je doopravdy. Pokud jsem si totiž vědom své hodnoty, tak mě hned tak nějaké popichování nezviklá. Naopak, když se mě nějaká poznámka, jednání nebo situace dotkne, mohu se na to zaměřit a ujasnit si, co je za tím skryto.

Cvičení sebehodnocení

Mimochodem je to docela fajn cvičení: vezměte si papír a napište si, v čem jste dobrý, a za co si sám sebe vážíte, za co se máte rád. A pak třeba to, za co víte, že vás mají rádi ostatní. A dokonce se jich můžete zeptat. Hodně lidí má s touhle první lekcí sebehodnocení docela velký problém a pak se snadno stanou obětí „agresora“. A to dokonce i toho vnitřního.

Vnímám, že různé internetové diskuse jsou agresivních slovních výpadů plné, ale opravdu jsem přesvědčená, že klíč k tomu, jak se bránit, je prostě si uvědomit, že „popichovač“ si tímhle způsobem řeší svůj vnitřní problém, nenechat se vtáhnout do hry, kdy urážka oplácí urážku a dokonce nemá často ani smysl snažit se vést tzv. věcnou diskusi.

Prostě když vím, kdo jsem, beru se s chybami i pozitivy a uvědomuju si, že vždycky mám volbu – v tomto případě brát si to osobně nebo se na to vykašlat – tak myslím, že se to dá zvládnout bez pošramoceného sebevědomí.

A pokud ve vás přece jen nějaký pisálek vyvolá lehký pocit agrese, tak ta se dá neškodně vybít třeba hezkým českým do pr….!

Úplně vážně – zahraniční lingvisté nám slabikotvorné „r“ a „l“ závidí a po přečtení článku, kde se autor snažil v transkripci přiblížit, jak ti Češi mají plnou pusu ulevujícího zvuku, musím říct, že jsem za tu naší češtinu, s uzdravujícími jadrnými výrazy, opravdu vděčná 🙂

Mirka Čejková

ZDROJ: http://psychologie.cz/

OBRÁZKY: cs.medixa.org, www.colegiosanladislao.edu.ar