Malé velké vítězství

Před několika dny nám přišel moc milý dopis od nastávající maminky Karin Ghisiové. Pro ty z vás, kteří příběhy z našeho webu pročítáte, není jméno Karin neznámé. Karin nám totiž před více jak čtyřmi lety dovolila, ještě na našich starých „webovkách“, zveřejnit svoji Zpověď a úvahu ze svého blogu. Jistě nám budete věřit, že pokračování jejího příběhu nás velice dojalo a moc rádi se o její štěstí podělíme i s vámi.

Karin pokračování svého příběhu nazvala Malé velké vítězství

Přemýšlím jak začít. Je mi třiadvacet a mám oboustranný rozštěp rtu a patra. Je mi třiadvacet a jsem ve dvaadvacátém týdnu těhotenství. Je mi třiadvacet a vyhrávám, protože mám naději.
Na začátku prosince jsme si po čtyřleté známosti s přítelem uvědomili, že je ten správný čas založit rodinu. Já mám dostudovanou vysokou školu, on stabilní a dobře placenou práci a oba jsme zaslechli vnitřní hlas, který šeptal, že už na nás to miminko někde čeká. Vzhledem k rodinné anamnéze (matka i bratr mají také rozštěpové vady, i když ne takové) jsme už nějakou dobu oba večer před spaním polykali „kokina“ (tak jsme pro sebe nazvali kyselinu listovou v tabletkách). Bylo to takové preventivní opatření, i když se musím přiznat, že mě nikdy nenapadlo, že bych mohla mít dítě bez rozštěpové vady. Partner s tím byl také seznámen a tvrdil, že mu to vůbec nevadí a že tak jako tak bude náš potomek ten nejhezčí na světě. A to má pravdu.
V polovině ledna mi vyšel pozitivní těhotenský test, následně mi graviditu potvrdili i ultrazvukem. Kyselinu listovou jsem samozřejmě brala dál a vzhledem k fyzicky namáhavé práci a problémům s tlakem jsem brzy poté dostala neschopenku. Fakt je, že možnost si odpočinout, prospat se, mít klid a čas sama na sebe mi rozhodně prospěl.
Triple test nám vyšel v normě a před sebou jsme měli ultrazvuk v 18. týdnu těhotenství, na kterém se detailně prohlíží celé miminko včetně obličejíčku. Večer předtím jsem si pročítala články a především příběhy na Šťastném úsměvu a uvědomila si, že když to zvládli jiní, já to určitě zvládnu taky. Nejvíc jsem se děsila toho, že by mohli malou operovat brzo po porodu a já bych se o ni hned musela bát a neměla bych ji u sebe. Věděla jsem ale, že jsem nic nepodcenila a co se má stát, to se stane a tak jako tak to bude ta nejkrásnější holčička na světě (vnitřně jsem tušila, že to bude slečna). Na ultrazvuku nám potvrdili, že jsem se nemýlila a budu mít dceru a především, že podle paní doktorky tam žádné rozštěpové vady nejsou. Musím říct, že mi paní doktorka od začátku těhotenství dodávala naději a dobrou náladu, na každé kontrole mi opakovala, že mimčo rozštěp vůbec mít nemusí . Pro jistotu jsme byli posláni na 3D ultrazvuk na specializované pracoviště. Toho jsem se poněkud obávala, vzhledem k přečteným příběhům od maminek, kterým mnohdy doktoři určili horší diagnózu, nebo doporučili potrat. Věděla jsem, že pro mě nic takového nepřipadá v úvahu. Přítel mi byl celou dobu velkou oporou a věřím, že by se za naši maličkou rval jako lev. 3D ultrazvuk nám prováděla výborná paní doktorka Pavková a výsledek byl ten nejlepší možný – malá je zdravá. Je mi jasné, že do porodu není nic na sto procent, ale tak jako tak máme velkou naději.
Chci říct, že mít dítě s rozštěpem není žádná katastrofa. Jen vím, čím si takový človíček musí projít (všemožné operace, strach a bolest, šikana od dětí, pohledy kolemjdoucích). Teď jsem dospělá a vyrovnaná, svůj rozštěp si téměř neuvědomuji. Mám vysokou školu a možná právě díky rozštěpu mám partnera, který se jen tak něčeho nezalekne, je tolerantní a uvědomuje si, co je v životě důležité.Nikdy bych se za své dítě na ulici nestyděla, ať už bude jakékoli.
Chci říct, že i když jsem si to nemyslela, i my s rozštěpem máme šanci na zdravé potomky, největší vítězství v životě. A já už se na to naše štěstí moc těším.

Napsat komentář