oboustranný rozštěp rtu a čelisti

Jmenuji se Lucie, narodila jsem se v roce 1991 s rozštěpem.

Než jsme se s manželem vzali, nechali jsme si udělat genetické vyšetření, abychom věděli, jaká je pravděpodobnost, že bychom měli děti s rozštěpem. Riziko vyšlo stejné, jako má průměrně zdravý pár, takže když jsem několik měsíců na to otěhotněla, neměla jsem obavy. A i kdybychom se náhodou trefili do těch 3 %, nic by to na našem těšení se na miminko nezměnilo.

Když mi bylo náct, nechtěla jsem mít děti, protože jsem nepřála nikomu ty nepříjemnosti, které rozštěp přinášel. Operace byly to nejmenší. V době, kdy internet ještě pořádně nebyl (a kdy byl v začátcích), byli lidé hodně neinformovaní a ve školách se děti příliš nevedly k tolerantnosti k odlišným jedincům. Zažila jsem mnoho nepříjemných situací, vrstevníci, a překvapivě i dospělí, se mi posmívali, špitali si a nebrali mě mezi sebe. Dnes si myslím, že jsem si to subjektivně přibarvovala k horšímu, než jak to ve skutečnosti bylo. Výsledkem byla velká uzavřenost, která polevila až na střední škole po pár sezeních s psychiatričkou. A taky po plastických operacích v 18 letech, nasazení zubních můstků atd.

Bylo to jediné náročné období, které mi něco vzalo, ale na druhou stranu mě obohatilo v rozumové a empatické stránce. Myslím si, že to asi pětileté období bylo zvládnutelné, potom následovala samá hezká období – a trvají dodnes.

Mít dítě s rozštěpem je jistě nelehké pro rodiče i dítě, ale jde jen o vadu „na kůži“, kterou lze spravit. Dítě s rozštěpem je úplně stejné jako ty bez rozštěpu. Jít kvůli tomu na potrat není pro mě dost pádný důvod, je to jako nechat si vzít zdravé dítě…