Přišel mi email. Bylo to pěkné, moc pěkné. Pan fotograf, co mě fotil do časopisu k mému 
příběhu, se ozval. Ptal se mě, jak jsem pokročila v léčbě a také si posteskl. „Na výzvu pod vaším článkem se nikdo neozval. Škoda.“
No ano, vzpomínám si, jak mi u focení mých fotek k příběhu, s velkým nadšením vyprávěl, že s paní redaktorkou připravili nabídku pro ženy s rozštěpem. Každá žena chce být krásná a každá žena touží po proměně. Ženy s jizvičkou na obličeji se mohli podělit s ostatními o svůj příběh a využít zdarma služeb fotografa, vizážistky, kosmetičky i kadeřníka. Moje první reakce byla „Ale to se vám nikdo nepřihlásí“. „Ne“ slyším odpověď pana fotografa „Určitě se několik žen přihlásí. Každá žena přece chce být krásná a chce mít krásné fotky. My jim pomůžeme.“ Po několika měsících mi píše, nikdo se neozval.
A to je přesně ono! Tak hluboce máme vryto pod kůží, že rozštěp je něco, o čem se nemluví. Necháváme to tedy při starém, léty zaběhnutém způsobu a mlčíme. No jo, jen kdyby v životě nepřišly chvíle, kdy se nám rozštěp připomene a vše kolem rozštěpu, vše co zůstalo nedořešeno a po léta bylo zavřeno v 13. komnatě, je tu znova. Safra, jak z toho ven? Jak uniknout z toho malého kruhu a nechodit stále jen dokola? Rada je snadná, přijmout rozštěp jako součást svého života, jako nedílnou součást své osobnosti, svého já. Mluvit o něm. No a je to! O co je rada jednodušší, o to složitější bývá samotné provedení.
U mě to začalo to upoutávkou a následoval článek v časopise Překvapení.
A co pro mě osobně znamenalo Překvapení? Možnost napsat o sobě článek, možnost nechat se vyfotit profesionálním fotografem a mít pěkné fotky, možnost nahlédnout. Zahlédnout záblesk světla, že cesta, kterou jsem se vydala je správná. Poznání, že není nutné se obávat mluvit o rozštěpu.
Potkali jsme se náhodou, byla usměvavá, milá a já na první pohled poznala, že má rozštěp. Přijela společně s našimi přáteli a já jim půjčila časopis Překvapení a řekla, že v něm mám o sobě článek. Společná dovolená se chýlila ke konci a poslední den se mě zeptala na rozštěp. „Víte, já ho mám také.“ Ano, vím, poznala jsem to stejně tak, jako ona poznala rozštěp na mě. Začali jsme si povídat. Povídali jsme a povídali. Vyprávěla mi o životě, profesoru Burianovi, o svojí mamince a tatínkovi, o svých dětech, vnoučatech i pravnoučátku. Vyprávěla mi, jak jí ve škole spolužáci ubližovali a posmívali se jí a jak se jí učitelé nezastali. Zajímala se, jestli je to v dnešní době ve školách lepší. Vyprávěla mi o studiu na střední škole a s láskou vzpomínala na učitelku, která jí pomohla najít místo v kolektivu a pomohla jí najít ztracené sebevědomí. Pomohla jí nasměrovat na její cestu životem. Povídala, jak různí lidé nechtěli, aby měla děti, protože je „postižená“, ale ona, že si přála mít vlastní dítě. Má vlastní děti, vnoučata i pravnouče a rozštěp se u nikoho dalšího nevyskytl. Potřebovala by nyní řešit léčbu, ale zubařka se obává do můstku jakkoliv zasáhnout a ona neví, kam se má vlastně obrátit. Poslouchala se zájmem moje povídání o mě a o synovi. Obě jsme se shodli, že o léčbě dospělých s rozštěpem se nikde nemluví, jako kdyby žádná nebyla. Rozštěpová centra neposkytují dospělým oporu a ani nikde jinde nelze informace najít. Všichni přistoupili na hru „na vyléčeného“. Povídali jsme dlouho a bylo to takové upřímné povídání. Na rozloučenou mi řekla nádhernou větu „Víte, já jsem to neměla celý svůj život komu říct. Já jsem tak ráda, že jsem si s vámi mohla o rozštěpu popovídat, a že jsem našla někoho, kdo o tom něco ví.“ Poděkovala mi. Měla jsem slzy v očích, když i já děkovala jí. Byla jsem dojatá a bylo to fajn. Cítila jsem se příjemně. Je dobré mluvit s někým, kdo rozumí tomu, co říkáte.
Najednou slyším další příběhy. Poslouchám vyprávění lidí, kteří mají s rozštěpem
zkušenost v rodině, v příbuzenstvu nebo jen tak mezi přáteli. Ti mají chlapce, ale rádi by ještě s někým konzultovali možnost plastické operace, ale nevědí, na koho se obrátit o radu, o pomoc. Potřeboval by operaci již jako dospělý, ale vždyť léčba, jak jim lékaři celý život říkali, skončila na prahu dospělosti. Je tedy jejich chlapec nějak jiný? Jiní mají holčičku, dnes již dospělou, která procházela těžkým dětstvím a psychicky bylo pro mi velmi těžké se s vadou vyrovnat a najít si své místo. Psychologická pomoc rodinám je velmi malá, slyším další postesknutí. Pane jo, co člověk to příběh a tolik nezodpovězených otázek. Je mi líto, že u nás v České republice, neznáme příběhy lidí, co se stále ještě ne zcela vyrovnali s nepřízní osudu. Je tak těžké dělat, že něco není, když to je. Bojí se ptát. Tolik lidí si stále nese to těžké břemeno. Břemeno, které obsahuje jediné slovo„rozštěp“. Slovo, které označuje vrozenou vývojovou vadu, slovo, které nabízí léčbu. Slovo, které je stále v naší společnosti opředeno mýty a předsudky.
Co napsat na závěr? Kdepak žádný závěr! Cesta pokračuje dál … Vydejme se na ni společně. Společně se šťastným úsměvem.
Jana Šibalová