Dovolte nám, abychom se podělili o krásný avšak velmi smutný dopis, který doputoval do emailové schránky našeho občanského sdružení. Paní Linda se narodila s rozštěpem  a její příběh nepatří právě k nejveselejším. Nás utvrzuje v tom, že osvěta je více než nezbytná. Je třeba ukázat společnosti, že rozštěp není nic, za co by se měl člověk stydět. Že za rozštěp nikdo nemůžu a neznamená, že takový člověk není plnohodnotný. Autorka také na naše přání napsala překrásný a užitečný vzkaz rodičům, kterým se narodilo dítě s rozštěpem. Prosím, přečtěte si alespoň ten. Najdete ho na úplném konci dopisu.

Milá Lindo, děkujeme Vám za možnost zveřejnění.

…. Ne všechny příběhy mají šťastný konec a ne vždy, jde všechno tak snadno , jak na vašich stránkách publikujete …. 

Víte jak se cítí dítě s rozštěpem ? Já sama rozštěp mám , lékaři mi slibovali , jakmile dovrším osmnácti let , že všechno spraví , udělá se plastika , aby po jizvě, kterou na tváři mám, nebylo ani památky.  Ale co se nestalo ? Od dětství jsem prodělala několik plastických operací , všechny se rozpadly anebo nedopadly . Udivení ? Žádné , člověk už nastupoval do špitálu bez očekávání, jelikož rok od roku to bylo stejné “ Operace se rozpadla “ Ať šlo o očičko , nos anebo patro, všechno bylo k ničemu a já každý rok trávila prázdniny v nemocnici . Říkala jsem tomu , takový můj druhý domov . Kde jsem se cítila dobře, znala všechny sestřičky, celou nemocnici a pacienty brala jako kamarády . Tam se mi nikdo nesmál , bylo mi tam dobře a lidé byli ohleduplní . Doba se změnila a medicína je zcela jistě na jiné úrovni, než tomu bylo před třiceti lety . I ti lidé jsou dnes jiní, než tomu bylo za mého dětství , možná díky médiím už člověk dnes na dítě s rozštěpem kouká jinak , než tomu bylo před lety . Ale přesto vše se najdou jedinci i dnes, kteří dokáži hodně dítěti s rozštěpem ublížit . Jako dítě jsem byla denně vystavována posměchu: „Co to máš ? Ty králíku. Hele, zaječí pysk.“ Nerada jsem chodila ven a v noci plakala do polštáře. Maminka se mi snažila marně vysvětlit, že jsou všichni ti, co se mi smějí, hloupí. To nevysvětlíte! Vy máte na tváři něco, co jiní ne . Denně vidíte obraz sebe v zrcadle, nejde to změnit, nejde to zamaskovat, je to tam a vždycky bude. Veškeré mé naděje na lepší zítřek se změnily dnem, kdy mi primářka oznámila, že se budu muset s tím, co mám na tváři, naučit žít , že by ta operace nedopadla a mohlo by to po ní vypadat ještě hůř . Celý život jsem čekala na to, až mi bude 18 let . Tak strašně moc jsem si přála vypadat normálně , jako všichni …. nebýt prostě jiná … a jak jsem dovršila plnoletosti, všechny mé sny, naděje, přání se rozplynuly. Trápilo mě to a abych pravdu řekla, trápí dodnes . Člověk žije s pocitem méněcennosti, je jiný a lidi mu to pohledy každý den připomínají . Najdou se i takoví, kteří se Vám na ulici nahlas zasmějí s komentáři, které hodně zamrzí. Vím, že s tím co mám, se musím smířit, jiné to nebude. Dnes je mi třicet a ty pocity jsou stále stejné a mnohokrát člověka napadne otázka “ Proč vlastně já ? “ Hledá důvody , příčiny, nikdo v rodině toto neměl tak proč se toto muselo stát mě? Proč jsem se nemohla narodit normální a v pořádku?? Mrzí to, dohání k slzám … a na druhou stranu nesmírně obdivuji rodiče za to, že mě pře ze vše, vychovali a starali se o mě s láskou. Já bych toto nedokázala! Tehdy měli na výběr. Lékaři jim nabízeli, že mě umístí někam do ústavu a oni toto odmítli . Šlechetné gesto! Vážím si toho a při rozhovorech s maminkou je cítit, jak to tehdy, když jsem se narodila, neměla lehké . Každá máma touží po zdravém, krásném miminku a když se jí narodí takové zrůdné děcko s vadou na obličeji … začne si dávat vinu sobě “ Co jsem udělala v těhotenství špatně ? Šlo tomu předejít?“ Styděla se za mě a přes kočárek dávala plenu .
Nemám žádné fotografie do svých čtyřech let . Nedivím se ! Cítila jsem, že jsem jejím zklamáním a strašně moc se celý život snažila, abych jí to vynahradila jinak. Učila se dobře, poslouchala na slovo, nikdy neodmlouvala a tak strašně moc jsem si chtěla vydupat to, že mi poví: “ Jsem na tebe hrdá.“ Dělala jsem vše, co bylo v mých silách , aby ze mě měla radost, pokud možno jinou než vzhledovou, ale necítila jsem z její strany žádnou radost, ať jsem udělala cokoliv. Možná s léty se to trochu změnilo a v podobě vnoučat cítím, že je ve svém životě šťastná, ale jako dítě jsem nesmírně moc stála o to , aby mě objala , pochválila … Přečetla jsem mnoho knih , článku a zajímalo se hodně o psychologií, abych dokázala pochopit, proč jako matka měla ke mě chladnější vztah . Rozumím jí, obdivuji a vážím si jí za to, že mě vychovala. Byla tvrdá ale při vzpomínkách na dětství si nyní uvědomuje, kde pochybila a čas člověk nevrátí, přesto vše nemohu říct , že jí něco zazlívám anebo vyčítám, plně jí chápu a vím, že to neměla snadné .
Nesmírně obdivuji oba mé rodiče, oba miluji a vážím si jich. Teď když mám vlastní děti, nedokážu si ani ve snu představit, jak bych se zachovala já ? Jedno vím ale jistě, ukončila bych těhotenství okamžitě, kdybych zjistila, že čekám dítě s touto vadou . Nikdy bych nechtěla přivést na svět dítě s rozštěpem, nechtěla bych, aby mé dítě zažívalo všechno to, co jsem si zažila já . Nechtěla bych, aby trpělo stejně jako já a lidé jsou zlí, byli a vždycky budou … Neměla jsem to snadné, ale odměnou za všechno to vše utrpění, posměch a ponižování mi jsou vlastní děti, které se narodily v pořádku a bez rozštěpu . Děkuji pánu bohu dnes a denně za ně! Jsou mi vším …
Možná, až budu babičkou a mé děti budou mít své děti a jedno z nich přivede na svět dítě s touto vadou, budu si to zase vyčítat … Stejně jako si má maminka vyčítala přivedení na svět mě. Lékařská péče a medicína je na jiné úrovni než tomu bylo kdysi, za dalších třicet let bude zase všechno jinak a když vidím výsledky dětí, které se s touto vadou narodily a jsou teď po operacích skoro jako všechny ostatní , říkám si “ Aspoň ty dnešní děti mají naději na lepší zítřky. “ Já takové štěstí neměla … Obdivuji všechny ty rodiče, kteří přesto vše .. své děti milují a dokážou čelit problémům všedních dnů. Není to snadné! Každý pohlíží na takové dítě jako postižené, ale přitom jsou to děti jako všechny ostatní, jen se liší svým vzhledem … Kéž by takové možnosti byli před třiceti lety, nemusela bych chodit s hlavou skloněnou k zemi. 

S pozdravem Linda

 P.S. Rodičům dětí s rozštěpem. Vychovávejte své děti s láskou. Dalo by se říci, vychovávejte je jako by bylo úplně normální. Protože ono normální je, jen ten start do života nebyl nejsnadnější. Objímejte ho a chvalte, když Vám k tomu dá podnět. Snažte se o to, aby se necítilo méněcenné. Nestraňte jej a zkuste mu dopřát kamarády, kterým vysvětlíte, že je to vaše dítě stejné jako oni. Povídejte si s ním o tom, co jej trápí a zkuste řešit všechny problémy a starosti včas. Jen trpělivost míti a lásku dát , i když má vadu na kráse je úplně stejné ( je normální, není postižené ) a tak ho vychovávat. Není to snadné, ale na úsměvu na tváři poznáte, že z vašeho děťátka vyrůstá šťastné dítě. Vždycky si říct, že na světě jsou i horší věci … Dodejte svému dítěti sebevědomí, protože se vždycky najdou jedinci, kteří mu je srazí. Opakujte mu stále, v čem je dobré a v čem vyniká a je nejlepší. Nelitujte své dítě (Ty můj chudáčku, kdybys vypadal jinak, všechno by bylo jiné). Jsou to děti jako všechny ostatní, jen potřebují více cítit, že i přesto jak vypadají, mají své místo na světě a nikdo nemá právo jim kvůli tomu ubližovat a znepříjemňovat život. Přeji Všem rodičům, aby ze svých ratolestí vychovali šťastné a silné osobnosti, protože život není zlý , jen ti lidé.

 Foto zdroj: http://goodwomenproject.com/?attachment_id=1135, http://www.lutherwood.ca/mentalhealth/services/child-parent-place