Čtvrt století

Čtvrt století v životě člověka. Je to 25 let, co se narodil náš syn Hynek. Trochu jsem nadJana a Hynek tím časem zamyslela a pohlédla zpátky.

Plánovali jsme další miminko. Přesně podle rad genetiků, nic jsme nenechali náhodě. Přijít do jiného stavu v květnu, brát kyselinu listovou, vyhnout se vitamínu A, nebýt nemocná a samozřejmě nekouřit ani nepít alkohol. Těhotenství probíhalo báječně, byli jsme všichni spokojení, šťastní a těšili se na nového člena rodiny. Všechna vyšetření naprosto v pořádku. „Bude to syn“, slyšeli jsme na vyšetřeních. „Je naprosto v pořádku, je zdravý, rozštěp nemá“.  Speciálně se zaměřovali při vyšetřeních na pusinku, neboť u mě, u matky, se objevil rozštěp. Znenadání, jako první v rodině. Prošli jsme celým těhotenstvím pod dozorem nejlepších lékařů a genetiků v Praze. „Nic se nebojte, maminko, máte zdravé dítě.“

U porodu byl trochu zmatek. Vycítila jsem, že se něco děje. Netrvalo dlouho a přišla dětská lékařka. Citlivě a rozumně rozhodla nic nezamlčovat. Přinesli mi syna a dali mi ho na hruď. Manželovi řekli až druhý den, že máme zdravého syna, s rozštěpem.

Pak to začalo. Dnes bych to označila jako psychický nátlak. Začala jsem dostávat dobře míněné rady. „Kdybyste to věděla dříve, mohla byste jít na potrat. Mohla byste dát svého syna do ústavu, stát se o něj postará, měl by tam tu nejlepší péči. Zkazíte si život, sobě i celé rodině. Manžel od vás odejde. Nevydrží tu náročnou péči o postižené dítě. Ztratíte všechny přátele a známé. S postiženým dítětem nebudete moci nikam chodit. Chudák dítě, celý život bude jen po nemocnicích a po lékařích. Nebudete mít peníze na léčbu a budete na kraji společnosti. Budete žít v chudobě.“ Také jsem zaslechla pohoršení: „Jak taková matka vůbec může přivést na svět dítě? To vám nestačí, že jste postižená vy, ještě přivedete na svět postižené dítě? Jak se tohle mohlo stát? Ta nezodpovědnost! Takové lidi by měli všechny vykastrovat!“

Co my na to? Začali jsme se s manželem starat o celou rodinu tak, jak jsme to cítili. Srdcem. Podpořili nás babičky, moje i manželova. Nevím, jestli v jejich pokoře a úctě k životu byla víra, ale od začátku braly narození dítěte jako dar. Vyhýbali jsme se těm, co s naším rozhodnutím nesouhlasili. Narození dítěte s rozštěpem nebyl pro nás důvod k rozvodu. Léčba? Ano, byla, je a bude sice náročná, ale dostupná. Celý život bude potřeba něco řešit, což platí hlavně u celkových oboustranných rozštěpů, kde rozštěp zasahuje čelist. No a co? Přece se to dá zvládnout. Vždyť Hynkovi říkám, že rozštěp už mu nikdo nevezme, že je jen jeho výjimečnost. Usměje se na mě a já jsem si naprosto jistá, že jsme udělali to nejlepší.

                                                                             Jana Šibalová

Napsat komentář