11. 5. 2012

Přestože jsem mámin článek „Bůh ví, co dělá“ četla několikrát, teprve při vlastním dítěti chápu, jak těžké chvíle si musela prožít… Bolestné chvíle při ztrátě očekávaného dítěte prožívají matky i dnes, po dvaceti letech, a přesto existují rodiče, kteří své vlastní dítě „díky“ prenatální diagnostice nechávají usmrtit, protože nebude dokonalé, protože by s ním bylo moc práce, protože kompenzační pomůcky jsou drahé, protože co by řekli druzí, protože takové jsme si nevysnili, takové jsme neplánovali…

Mám doma dar (kromě manžela 🙂 ) v podobě holčičky ve věku rok a tři měsíce. Byl by za měsíc přibyl další, ale v 9. týdnu přestalo malé srdíčko bít. Nepřestáváme doufat, že se budeme rozrůstat…

Jelikož jsem se, stejně jako má o 7 let mladší sestra, narodila s rozštěpem rtu, patra i čelisti, bylo mi jasné, že i mé děti se mohou s rozštěpem narodit. Tak jsem šla ve 12. týdnu do Centra prenatální diagnostiky, kde předpoklad potvrdili. Bohu díky, že jsem rozštěp sama měla. Bylo pro mě mnohem jednodušší přesvědčit doktory, že tato „diagnóza“ pro mě nic neznamená, a že dítě chceme!! Jak je asi maminkám, které netuší, co to rozštěp je a musí čelit soustrastným, příp. odrazujícím slovům doktorů… Přitom by bylo mnohem užitečnější slyšet, že rozštěp je pouze estetická vada, která je během prvního roku spravena k nepoznání.

Já sama jsem nikdy netrpěla tím, že jsem měla rozštěp. Byla jsem premiantka třídy (než dorazila pubertaJ), zároveň jsem se prala s rukama, hrála hlavní role ve farním divadle, randila, absolvovala dva cykly klavíru, sportovala… Vděčím za to především svým rodičům. Z mého rozštěpu nedělali tabu. Proto i pro mne bylo vše přirozené, nepřipadala jsem si ničím jiná, a mezi lidmi jsem neměla zábrany.

S dotazy na jizvu nad rtem jsem se setkávala nejvíce v dětství. Bez rozpaků jsem vždy vysvětlila, že jsem se narodila s rozštěpem, jak to asi vypadalo, že to museli sešít, a proto ta jizva…většinou to stačilo. Pobyty v nemocnici jsem měla ráda. Chodili za mnou návštěvy, ulila jsem se ze školy a ve starším věku jsem tam ocenila klid a odpočinek. A díky brzké a pravidelné návštěvě logopedky jsem již ve školce mluvila lépe, než leckteří „zdraví“ vrstevníci.

Jsem vděčná za všechny zkušenosti. Radosti i starosti. A nejvděčnější jsem za to, že tady vůbec jsem.

Michaela